Když mi bylo dvanáct let, diagnostikovali mi obsedantně kompulzivní poruchu (OCD). Nebudu lhát, pro dvanáctiletého chlapce to nebyla nejradostnější zpráva. Byl bych radši, kdyby diagnosa zněla, že vypadám dobře nebo že jsem extrémně fyzicky zdatný, ale namísto toho jsem ztratil sebedůvěru a trpěl jsem úzkostmi. OCD stále trpím. Každý den mám iracionální OCD a myšlenky plné obav, ale většina lidí, co mě zná, by na to asi nikdy nepřišla.

 

Michael White jako malý kluk

Michael White jako malý chlapec

 

Od malička jsem na různých soutěžních úrovních hrál fotbal. Dohromady asi 17 let. Ve fotbalovém týmu, se kterým jsme často cestovali po Státech na různé turnaje, jsem většinou hrál jako kapitán. Na střední škole jsem byl zvolen presidentem studentské unie. Sloužil jsem na misii na plný úvazek v Londýně, kde jsem sloužil na různých vedoucích pozicích od misionářského trenéra a vedoucího zóny až po asistenta prezidenta. Na BYU studuji obor styk s veřejností („public relations“) a díky práci v oboru, který studuji, jsem procestoval celý svět. Na všech těchto pozicích, jako vedoucí i jako sportovec, jsem bojoval s OCD.

Toto nezmiňuji, abych se vychloubala. Chci jen, aby duševně nemocní lidé věděli, že mohou žít normální život. A ti, kteří nikdy psychické trauma nezažili, by měli pochopit, že duševně nemocní lidé jsou také normální. Z tohoto důvodu jsem sepsal těchto šest bodů, které můžete dělat, když bojujete s duševní nemocí.

1. MLUVTE. Buďte otevření a upřímní.

Kvůli OCD mám pocit, že nejsem dost hodný, abych být dítětem Božím. Nezní to vtipně? Každý den se těmto myšlenkám směji a naučil jsem se je setřást z mysli. Ale stále jimi trpím. Když mi bylo dvanáct let, často jsem měl pocit, že skoro čímkoli, co jsem udělal, jsem se provinil hříchem vůči Bohu. Má mysl si to odůvodňovala tím, že cokoli jsem udělal, bylo to špatné.

Postupem času mi v duši řádil nedostatek sebedůvěry a zevnitř mě zaplavovala vina. Jak čas plynul, vina se změnila v depresi a deprese se proměnila ve ztrátu naděje.

Ve skutečnosti je naděje jedna z prvních věcí, o kterou vás duševní nemoc připraví. Modlil jsem se k Bohu znovu a znovu a žádal jsem ho, aby ode mně tyto pocity nedůvěry odebral, ale přišlo mi to stejné, jako kdybych se modlila k cihlové zdi. Poté, co jsem měl tyto pocity několik měsíců, věděl jsem, že buď budu i nadále takto tiše trpět, anebo o svých pocitech budu otevřeně hovořit. Nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala, bylo, že jsem si o svých pocitech promluvil s rodiči a řekl jim přesně, jak se cítím.

2. Vstaňte a dělejte vše, co můžete.

Poté, co jsem s rodiči nějakou dobu hovořil, tatínek navrhl, abych navštívil terapeuta. Vyděsilo mě to. Považoval jsem terapeuta za někoho, ke komu chodí jen blázni. Terapeut vás vyzve, abyste si lehli na pohovku a stále dokola se vás ptá na tu stejnou otázku: „Co si o tom myslíte?“ Ten nápad se mi vůbec nelíbil a cítil jsem se trapně, protože jsem nechtěl, aby se o tom mí přátelé dozvěděli. Nicméně poté, co jsem o tom s tatínkem znovu hovořil, mi řekl, že buď mohu sedět na zadku a cítit se mizerně, anebo mohu jednat a udělat vše pro to, abych překonal zkoušky, kterým jsem čelil. I když jsem si nezvolil být v depresi, mohl jsem si vybrat, jak napříč tomu budu jednat. Vždy máme na výběr.

 

Muž, který stojí u moře

 

3. Uplatněte Usmíření…naplno!

Nedlouho poté, co jsem začala chodit k terapeutovi, mi předepsal antidepresiva. Často jsem slýchával, že terapeuti nepomáhají a že používání antidepresiv jen zakrývá problém a neřeší ho. Vždy mě zarazí, když to slyším – především proto, že lidé si nevybírají, jestli budou mít depresi nebo jakoukoli jinou duševní nemoc. Nikdo nechce být stále smutný a cítit se beznadějně. Ale mohou se rozhodnout, že budou pokorní a využijí prostředků, které nám Bůh dává, abychom překonali úzkost. Mezi tyto prostředky mohou patřit: časté cvičení, užívání vitamínů a esenciálních olejů, chození na terapie, a ano…užívání antidepresiv. Všechny tyto prostředky jsou cestou, kterou nám Nebeský otec dal, abychom překonali úzkosti tohoto života a ne je jen překryly. Tyto kroky, jež mohou být odrazovým můstkem, jsou jako sádra, která se dává na zlomenou ruku, aby se plně uzdravila. K Usmíření přistupujeme užíváním všech těchto prostředků spolu s modlitbou, půstem a dalšími způsoby duchovního posilování.

4. Duševní nemoc z vás nedělá hříšníka.

Deprese a duševní nemoc z nikoho nedělá hříšníka. Skrze výše zmíněné metody a spoléhání se na Boha jsem se dostala z deprese, ale hlavou se mi stále honily myšlenky OCD. Nikdo nevěděl, že jsem stále bojoval. Slýchal jsem své přátele říkat: „Smutní lidé očividně nežijí podle evangelia. Kdyby následovali přikázání, Bůh by jim určitě dopřál štěstí.“

Naštěstí jsem věděl, že takové řeči nemám brát vážně. Písma vypráví o mnoha prorocích, kteří se potýkali s depresivními a obsedantními myšlenkami – například Nefi (2. Nefi 4) a Ammon (Alma 26) a z nedávného proslovu staršího Hollanda víme, že i on kdysi bojoval s depresí.

Bůh nikdy neřekl, že když se budete řídit Jeho přikázáními, tak budete šťastní a že vše hned bude tady a teď v pořádku. V Janovi 14:27 řekl: „Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám.“ Kristus také řekl: „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě.“ Zkrátka řekl, že nám pomůže v čase zkoušek! Řekl, abychom vzali Jeho jho a kráčeli s Ním. Nikdy neřekl, že cesta bude vydlážděná zlatem, nebo že budeme stále kráčet po rovině. Právě naopak. Tato cesta je do kopce, jsou na ní výmoly, zloději a bouřky. Abych citoval Prezidenta Eyringa: „Pokud jste na správné cestě, vždy budete kráčet do kopce.“

Co nám naopak slibuje je pokoj. Pokoj díky znalosti, že to nakonec vše bude stát za to. Pokoj díky znalosti, že na konci hrbolaté cesty bude čekat odměna, která za tu cestu stála.

5. Využívejte čas ke službě druhým.

I když jsem užíval antidepresiva a každý týden navštěvoval terapeuta, nějakou dobu mi trvalo, než jsem se vyrovnal se svými břemeny. Během toho jsem zjistil, že nejlepším lékem bylo sloužit druhým. Vím, je to taková standardní otřepaná rada, ale opravdu funguje! Ve volném čase jsem hrabala listí, odhrnoval sníh z příjezdových cest nebo jsem si v jídelně seděl k dítěti, které mělo špatný den. Když jsem tyto činnosti vykonával, začínal jsem pomalu zapomínal na své problémy a začínal jsem myslet na blaho druhých.

6. Nechte Boha, aby z vašich slabostí udělal silné stránky.

I když mě obsedantní myšlenky a pochybnosti téměř neopouštějí, nyní již vím, jak si s nimi poradit, namísto toho, abych se v nich utápěl.

Pavel v druhém listu Korintským napsal: „Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel. Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo, ale řekl mi: ‚Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti.‘ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista – vždyť má síla je v mé slabosti!“

 

Michael White jako mladý muž

 

Když na toto téma hovořím ke skupinám, často se mě ptají, zda bych si někdy přál, abych OCD neměl. Abych pravdu řekl, nevím. V mnoha ohledech ovlivnila můj život. Nikdy bych nechtěl znovu prožít těch pár let v dospívání, ale OCD ze mě udělala toho, kým dnes jsem. Během oněch let jsem obdržel duchovní zážitky, jež jsem nemohl popřít a které mě dovedly od církevní nauky ke znalosti, že vše, co mě rodiče učili, byla pravda. Můj boj s OCD mně dovolil zakusit a pocítit moc Usmíření. Naučil jsem se duchovní vnímavosti a schopnosti jí vidět v druhých lidech díky tomu, že jsem se naučil s OCD vyrovnat.

Jako misionář jsem sloužil s mnoha společníky, kteří také trpěli OCD, úzkostí a depresemi. Později jsem byl povolán, abych pomáhal misionářům v celé misii, kteří tyto pocity zažívali, neboť jsem věděl, jak se cítí. Díky Usmíření jsem se doslova naučil své slabosti přeměnit v silné stránky. (Eter 12:27.)

Bůh nám často sesílá zkoušky, abychom následně mohli pomoci dalším lidem, které na cestě života potkáme. Jeden můj oblíbený citát je od Elisabeth Kubler-Ross. Řekla:

„Nejlepší lidé, které známe, jsou ti, jež byli poraženi, znají utrpení, prošli si obtížemi, zažili ztrátu a našli cestu ze dna. Tito jedinci oplývají pochopením, ohleduplností a chápáním života, které je naplňuje soucitem, něhou a láskyplnou starostlivostí… Lidé se nestanou úžasnými jen tak.“

I když stále každý den trpím OCD, Bůh mě naučil, jak s ní jednat a žehnat lidem, kteří s ní také zápolí. I když zdaleka nejsem dokonalý, On mě v tomto ohledu učinil úžasným. Konec konců Bůh je ten, jenž nás všechny činí úžasnými.

 

Tento článek napsala Lauren Kutschke a původně byl zveřejněn na stránkách http://www.ldsdaily.com. Článek přeložila Bety Vargová.

(Visited 189 times, 1 visits today)