20. ledna jsme šli k soudu, kde náš syn se ženou dokončovali adopci svého prvního dítěte. Novopečení rodiče vyjádřili nádherné pocity o zázraku této události a o Boží ruce a Jeho účásti, díky které bylo možno vše uskutečnit. Bůh je milostivý a slyší naše prosby. Izaiáš napsal: „Jakmile zazní tvé volání, zahrne tě svou milostí. Jakmile uslyší, hned ti odpoví. I když vám Pán dává chléb soužení a vodu poroby, tvůj Učitel však nezůstane skryt – svého Učitele na vlastní oči uvidíš! Vydáte-li se doprava nebo doleva, vlastníma ušima za sebou uslyšíš: „To je ta cesta, jděte po ní.“ (Izaiáš 30: 19-21.)

Toto sladké vyjádření vděčnosti nové matky mě přinutilo, abych znovu popřemýšlel o způsobu, jakým Pán pracuje se svými dětmi. Přemýšlel jsem o těch dlouhých letech plných modliteb, aby tito lidé mohli mít dítě a modliteb za další dceru a jejího manžela, kteří byli také bezdětní. Nebyli jsme schopni vidět, co pro ně Pán připravoval. Izaiáš se zeptal: „Komu se zjevila Hospodinova paže?“ (Izaiáš 50:1) Jsem přinucen přiznat, že mě se nezjevila. Vůbec ne. Abych pravdu řekl, mám pocit, že mnozí z nás mají docela problém s tím, aby porozuměli tomu, co Pán dělá, před tím, než je Jeho dílo dokončeno. Pán řekl: „Vy nemůžete spatřiti přirozenýma očima svýma, v nynější době, plán vašeho Boha týkající se těchto věcí, jež přijdou později, a slávu, která bude následovati po mnohém soužení.“ (NaS 50:3) A jak můžeme vědět, že je hotov? Spasitel, který o sobě mluví ve 3. osobě, řekl: „Veliká je moudrost jeho, podivuhodné jsou cesty jeho a rozsah činů jeho nemůže nikdo odhaliti“ (NaS 76:2).

 

Dívali jsme se na svého nového vnoučka z naší omezené, sebestředné perspektivy a viděli, jakým požehnáním je pro naši rodinu. Ale kdo ví, „opravdu, kdo kdy může znát“ šířku Jeho konání a kolik dalších životů Pán požehnal a bude žehnat díky této adopci?

S jedním okem pošilhávajícím po hodinách a s druhým po kalendáři se modlíme za laskavosti, o kterých víme, že je potřebujeme a divíme se, proč trvá tak dlouho, než nám Pán dá to, co chceme. Divíme se, proč nic nedělá… ale On samozřejmě dělá. Jeho neviditelné ruce pracují, a ačkoliv se Jeho harmonogram od toho našeho odlišuje, někdy je dokonce protichůdný, On pracuje. „Záměry jeho neselhávají, ani není nikoho, kdo může zadržeti ruku jeho“ (NaS 76:3). Abakuk to možná vyjádřil ještě lépe: „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Abakuk 2:20) Neříká Abakuk náhodou, že Pán je ve své kanceláři a pracuje? A nezní jeho řeč velmi podobně jako v Žalmech 46:10 a NaS 101:16: „Upokojte se a vězte, že já jsem Bůh….“

adopce

Náš adoptivní vnouček

 

Netrpělivost musí Boha urážet. Jak se můžeme my smrtelníci, jichž „oči nemohou viděti daleko“ (Mojžíš 6:27) opovážit dožadovat toho, aby On řešil naše problémy ihned, tak jako bychom to dělali sami, kdybychom byli všemocní? Starší Maxwell řekl: „Vskutku jsme nadměrně netrpěliví s načasováním všemohoucího Boha. Opravdu navrhujeme, že víme, co je nejlepší. Není zvláštní, že my, kteří nosíme hodinky na zápěstí, se snažíme radit Jemu, kdo ovládá kosmické hodiny a kalendáře.“ (Neil A. Maxwell, „Naděje skrze Usmíření Ježíše Krista“, Ensign, Listopad 1998).

Netrpělivost je odmítáním Božské všemohoucnosti. Všichni jsme podřízeni načasování Nebeského Otce a někdy má toto načasování účel božského tutoriálu. On se nám jednoduše nesnaží pouze pomoci stát se dobrými. On se nám snaží pomoci, abychom chtěli být dobří, a to je ten rozdíl. Chce, abychom se k němu vrátili a žili s ním v nebesích, ale více než to touží po tom, abychom se stali nebeskými. Těšíme se na celestiální slávu, ale je třeba rozumět tomu, že pokud se nestaneme celestiálními lidmi, sláva tohoto království nás nebude hřát, ale spíše nás opaří.

Takže, pokud naše modlitby přetrvávají týdny nebo měsíce bez odpovědí, není to proto, že Bůh je zaneprázdněný, lhostejný nebo proto, že vede nějaký výzkum, aby otestoval naši vytrvalost. Možná se to děje, protože se potřebujeme naučit něco, co se rychleji naučíme skrze těžkosti, než skrze vítězství. Touha a ochota jsou sice krásné, ale nestačí. Jak bychom kdy mohli zjistit, čeho se Pán snaží dosáhnout? Na toto téma řekl Marlin K. Jensen: „Rozlišení oné Boží ‚vševládnoucí, mocné ruky‘ není vždy jednoduché. Jedině On zná konec už od začátku a má před sebou přítomné všechny věci. Jestliže může udělat opatření pro potřebnou druhou sadu desek stovky let před tím, než se stalo neštěstí Martinu Harrisovi, kdo jiný, než nejvíce duchovní bytost, vždy ví, kam nás může vést? Mám pocit, že pro nás může být dobré, když si budeme pamatovat, že i když jsou děti Boží velmi důležité k uskutečnění Jeho účelů, se na rozdíl od malých dětí často nenacházíme v zábavním parku, kde děti jezdí v malých ústředně kontrolovaných závodních autíčkách jezdících dokolečka na kovových kolejích s koly několik centimetrů nad zemí. Mladí nadšení řidiči zběsile šlapou na pedál a otáčejí volantem, při čemž zcela věří tomu, že mají nějaký vliv na ovládání těchto autíček. Avšak pravda je taková, že tato autíčka jedou pouze rychlostí a ve směru, který je určen vedením parku!“ (starší Marlin K. Jensen).

Starobylé auto

Společné aktivity

 

Tuto sobotu mě napadla jedna myšlenka. Sledoval jsem DVD z prezentace o mučednické smrti Josefa Smitha, kterou jsem připravil pro 1600 misionářů v MTC. Předpokládal jsem, že příběhu dodá na dramatičnosti fakt, že postava Willarda Richardse ho vypráví v první osobě. Audiovizuální oddělení vytvořilo z mé prezentace DVD a dali mi kopii. Když jsem toto DVD sledoval, má pozornost přešla z představení na mé herecké schopnosti a přemýšlel jsem o vlivu na životy a svědectví, který moje prezentace měla na tyto posly Usmíření a Znovuzřízení.

Myšlenky mě zatáhly zpět na začátek léta před nástupem do 6. třídy, kdy mě máma zavolala do obývacího pokoje a dala mi na výběr. Řekla něco v tomto smyslu: „Toto léto nebudeš mrhat časem.“ Ukázala na dvě inzertní nabídky v místních novinách. Jedna byla na lekce francouzštiny a druhá na lekce v kreativním dramatickém kroužku. Myšlenka studia cizích jazyků ve mně vzbuzovala hrůzu, tak jsem si zvolil hraní. Další tři roky jsem pak chodil každý týden na hodiny herectví. Účastnil jsem se letních divadelních workshopů na Státní Univerzitě v Utahu, když jsem byl ještě na střední. Měl jsem role a zodpovědnosti ve školních hrách a muzikálech na loganské střední. Díky divadelnímu stipendiu jsem chodil na USU (Utah State University). Od té doby, co žiji ve Snowflake v Arizoně působím v místním divadle.

Onoho sobotního večera mi najednou bylo jasné, že tyto události, alespoň částečně, byly božsky řízenou přípravou pro mé zážitky s vydáváním svědectví o Josefu Smithovi, jako Willard Richards, což jsem teď už udělal více než 2000krát.

Ale jak jsem jako 13letý hoch mohl vidět v hodinách dramatického kroužku ruku Páně? Jeho jemné, leč mocné motivy jsou téměř vždy neviditelné a obtížné rozpoznat. Dokonce i sám Josef Smith chtěl vědět, kde Bůh je a jak dlouho mu bude trvat, než začne jednat. „Ó BOŽE, kde jsi? A kde je stánek, který zakrývá místo úkrytu tvého?“ (NaS 121:1).

soudní místnost

V soudní místnosti

V soudní místnosti s naším novým vnoučkem jsem více, než kdy před tím ve svém životě porozumněl tomu, že Bůh je s námi neustále a úzce spojen. Pamatujte, že dokonce ani vrabci, ani vlasy nepadají na zem bez povšimnutí. „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“ (Matouš 10:29-31). V Lukáši 12:6 je to dokonce vyjádřeno ještě přesněji: „Což neprodávají pět vrabců za dva haléře? A přece ani jeden z nich není zapomenut před Bohem. Ano i vlasy na vaší hlavě jsou všecky spočteny. Nebojte se tedy.“ (Lukáš 12:6-7). Pokud Bůh nezapomene na vrabce, tak potom jistě ví, když některé z jeho dětí jsou hodny a modlí se a čekají. Jak by si toho nemohl být vědom? Ale trpělivost je pravděpodobně jeden z předpokladů v osnovách smrtelnosti. Možná to je část lekce v tomto podobenství: „Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci. Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří. A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane.“ (Lukáš 18:1-8) Účelem tohoto podobenství není učit povaze Boha, ale ukázat nám, že bychom se neměli vzdávat a umdlévat, když Nebeský Otec neodpovídá na naše touhy podle našeho harmonogramu. On požehná (nebo se zastane) svých vyvolených „brzy“, ve správný čas, „i když s pomocí prodlévá.“

Doufám, že každý z nás bude mít velkou víru, že Pán pracuje v našich životech, a že Jeho rámě je vztaženo v náš prospěch, i když my si to často neuvědomujeme. On nás připravuje „na slávu, která přijde po mnohém soužení.“

Tento článek byl původně napsán Tedem Gibbonsem a publikován na ldsmag.com. Tento článek byl přeložen Dášou Dynkovou.