Starší Holland začal svůj konferenční proslov krásnými slovy, která mě dojala.

„Bratři a sestry, dokážete si představit – dokážete si alespoň trochu představit, jak moc vás máme rádi? Deset hodin se na nás díváte u tohoto řečnického pultu s očima upřenýma na jeden obličej za druhým, ale během těchto deseti hodin se díváme i my, kteří sedíme za tímto pultem, s očima upřenýma na vás. Jsme z vás nadšení až do hloubi duše, ať už se jedná o 21 000 přítomných zde v Konferenčním centru, o zástupy ve sborových domech a kaplích nebo o miliony diváků v domovech po celém světě, kteří se možná tísní před počítačovým monitorem. Jste tu s námi, jste tam s námi, hodinu za hodinou, v nedělním oblečení a s těmi nejlepšími úmysly. Zpíváte a modlíte se. Nasloucháte a věříte. Vy jste zázrakem této Církve. A my vás máme rádi.“

Teď tu nesedíte 10 hodin, ale i tak žasnu nad vaší vírou a trpělivostí.

Starší Holland ve svém proslovu mluví o tom, jak může být návrat do normálního života hned po silném duchovním zážitku těžký. Generální konference nás naplňuje radostí a odhodláním, výlet do chrámu nám dává pocit, že jsme v nebi a společné akce nás tak posilují, že máme pocit,
že dokážeme překonat cokoli a přeprat jakéhokoli draka. To je normální. Žel, ale tyto pocity netrvají věčně. Vrátíme se do světa a do života a zjišťujeme, že naše nadšení, odhodlání a víra nejsou tak silné, jak jsme si mysleli.

Když jsem odjela na misii, v MTC jsem si myslela, že to nebude tak těžké, a že to hravě zvládnu… zvládla jsem to, ale rozhodně ne hravě. Když jsem se pak vracela z misie, vysnila jsem si, že budu nadále vstávat v 6:30, hodinu studovat písma a pak naplním své dny duchovními zážitky a smysluplnou činností… Myslím, že mi to vydrželo týden a pak jsem si chtěla přispat… a pak už nezbývalo tolik času na to, abych mohla písma studovat celou hodinu… pomalu a jistě jsem z výšin mezi anděly klesala dolů mezi obyčejné smrtelníky. Byl to pro mě šok a rozhodně to nebylo jednoduché. Hlavně jsem bojovala s pocitem zklamání a selhání. Zapomínala jsem na jednu důležitou věc. Strach, zklamání a pocity nedostatečnosti a nespokojenosti nejsou od Boha.

Satan je dosti mizerné stvoření. Je to on, kdo nám našeptává, že nikdy nebudeme lepší. „Protože ví, že on se nemůže zlepšit, že on nemůže činit žádný pokrok, že on skutečně nikdy nezažije skvělý zítřek. Je to nešťastná bytost svázaná věčnými hranicemi a chce, abyste byli nešťastní i vy.“

My, ale nešťastní být nemusíme. Bůh nás miluje a předem počítal s tím, že budeme zakopávat a nebudeme stačit. Proto poslal Spasitele, který nám pomáhá se zvednout.

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.“ (Jan 3:16-17)

Díky spásnému daru Usmíření se můžeme zlepšit a můžeme růst, a jak říká starší Holland: „a na evangeliu je dobré to, že získáváme zásluhy i za snahu, i když se nám vždy nedaří dosáhnout úspěchu.“

Jeden z mých nejoblíbenějších proslovů je od Brada Wilcoxe, který mluví o tom, že Boží milost je dostačující pro všechny. Ve svém proslovu, který přednesl studentům na BYU mluví o tom, jak si často neuvědomujeme, jak vlastně to Usmíření a ta milost fungují. Už od malička mi říkali, že se prostě musím snažit udělat to nejlepší, co mohu, a pak, že Pán udělá zbytek. Bratr Wilcox měl jednou rozhovor s mladou slečnou, která k němu do kanceláře přišla se slovy: Já tu milost prostě nechápu. Zeptal se jí, co nechápe a ona mu vypověděla, jak se snaží dělat, co může. Že ví, co všechno by měla dělat, protože je Mormonka, ale jak to nedělá. Bratr Wilcox ji zastavil a vysvětlil jí, že Kristus nevyplňuje mezery, on naplňuje nás. Pak před ni položil prázdný list papíru, na horní a dolní okraj udělal dvě značky, jedna představovala ji a ta druhá Pána, a požádal ji, aby nakreslila čáru tam, kde si myslí, že končí její nejlepší úsilí. Nejprve chtěla čáru nakreslit přesně v půlce, ale pak se zamyslela nad tím, co bratr Wilcox řekl, a nakreslila čáru kousek nad tečkou, která představovala ji.
Když bratr Wilcox řekl „špatně“, ihned si začala nadávat, že tušila, že tu čáru má nakreslit výš. Bratr Wilcox ji, ale zastavil a vysvětlil jí, že žádná čára ani neexistuje. On splatil náš dluh v plné výši. Zaplatil celou hodnotu, nenechal tam jen pár drobných. Dílo bylo dokonáno a spravedlnost naplněna.

 

Jeffrey R. Holland promlouvá

Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů

 

Dívka nad tím chvilku přemýšlela a stejně, jako se můžeme ptát i my, se zeptala, jestli teda už nemusí dělat vůbec nic. Tak to ale není. Tady na zemi máme spoustu práce, ale není to k tomu, abychom zaplnili mezery. Je to pro to, abychom vyjádřili svou vděčnost, a abychom se mohli jednou Bohu podívat zpříma do očí. Práci, kterou tady na zemi máme, děláme proto, abychom mohli růst a zdokonalovat se. Důležité je právě to slovo zdokonalovat se… neznamená to, že už máme být dokonalými, znamená to, že se budeme snažit se zlepšovat a jednou té dokonalosti dosáhneme.

Život tady na zemi není štafetou, kdy Kristus čeká na své metě, až k němu doběhneme a kolík mu předáme. Život je dlouhý maraton, ve kterém Kristus běží celou dobu po našem boku a fandí nám. Povzbuzuje nás a pomáhá nám se tlačit kupředu. A pak, když zakopneme, tak nás vezme do náručí a běží s námi dál.

Jsem vděčná za Usmíření. Jsem vděčná za možnost být lepší. Jsem vděčná za to, že mám milujícího Nebeského Otce, který chce, abych uspěla, a tak mě chválí i za to, že se snažím. Ano návrat z výšin může být trpký, ale i tak nás může naplnit radostí.

Článek napsala Zuzana Jedličková.