„Tetovaná mormonka“ mluví o samotě a zkouškách jako nově obrácená: Výňatek z knihy “More Than the Tattooed Mormon” od Al Fox Carraway Všichni máme rádi Al Fox Carraway a její úžasnou cestu za obrácením. Zde si můžete ve stručnosti přečíst, jaký pro ni byl život, když byla mladá a nově obrácená. V její knize „More Than the Tattooed Mormon“ se dozvíte víc.

Zvol si radost a volíš si Boha

Jakmile si zvolíme Boha, všechno pro nás bude možné. Zatímco jsem si zvykala na svůj nový život (jako členka církve), každý den se mi zdál úplně stejný. Probudila jsem se a čas, který jsem dříve strávila cestou k otci, abych s ním mohla poobědvat, se nyní stal časem, kdy jsem naplňovala svou touhu vědět víc a dělat víc. Stala jsem se nenasytnou po vědomostech. Nemohla jsem přestat číst nebo studovat evangelium. A když jsem přestat musela, tak jsem nad tím stejně pořád přemýšlela. Byla to všechno sobecká touha, která převyšovala vše ostatní. Snažila jsem se dosáhnout radosti, protože tím, že si zvolíme být šťastní, si zvolíme následovat Boha a jakmile si zvolíme následovat Boha, všechno je pro nás možné.

Jako dárek jsem dostala příručku

„Kažte evangelium mé“, kterou jsem studovala několik hodin každý den, dokud jednotlivé stránky nezačaly vypadávat kvůli častému obracení. Chtěla jsem plně využít každou volnou chvíli, dokonce i na cestách. Při řízení jsem držela v rukách kapesní zpěvník, na který jsem se letmo dívala. Dávala jsem se do zpěvu při poslechu CD Mormonského sboru Tabernacle, které mi dali Starší, protože už jej měli oposlouchané a já jsem se chtěla strašně moc naučit slova písniček.

Byla jsem dychtivá se naučit vlastně cokoliv o evangeliu, ať už to bylo v jakémkoliv rozsahu. Co byste dělali, kdyby vám bylo čerstvých 21 let a bydleli jste v Rochester v New Yorku, kde noční život je velikým lákadlem a vy nemáte žádné přátele? Já vám řeknu, co byste dělali.

Nevím, kolik z vás někdy bylo samo doma v pátek nebo v sobotu večer

Nevím, kolik z vás někdy bylo samo doma v pátek nebo v sobotu večer a pomyslelo si, že jste úplně nemožní. Možná se vám to nikdy nestalo. Možná jenom já jsem byla takový případ, protože takhle jsem se cítila každý páteční a sobotní večer. Hluk domácích večírků z protější strany ulice a ze všech těch barů v městském bloku se rozezníval po celém bytě, který rozlohou nebyl větší než koupelna a kde jsem trávila čas o samotě. A není to tak, že by mi snad noční život chyběl.

Začala jsem tady toho všeho mít po krk už dávno předtím, než jsem potkala Starší a večírky už dlouho nebyly něco, co bych vyhledávala. Byla to ovšem pro mě neustálá připomínka, že ti lidé venku na večírcích mají přátele, s kterými se mohou sejít, vykládat si nebo si užívat. A pak jsem tu byla já. Sama doma, naslouchající jejich smíchu. Takže jsem raději jen tak z legrace každý pátek a sobotu strávila sama na podlaze a vymýšlela církevní proslovy. Divoké, co?

Ráda jsem se učila nové věci o Církvi a ty noci strávené na podlaze, kdy jsem studovala a psala proslovy, mi pomohly v tolika věcech, že je nejsem schopná je ani spočítat, ale na druhou stranu to bylo pro mě někdy hodně těžké. Nesnášela jsem, když jsem došla domů pozdě v noci poznamenaná společenským životem druhých a musela být sama ve svém bytě. Mnohokrát jsem jela domů a téměř hystericky plakala, protože jsem tam nechtěla být o samotě. Zažila jsem spoustu nocí, kdy mou největší touhou bylo poprosit o Ducha, který by všechny věci ulehčil, ale neudělala jsem to. Necítila jsem Ho ve chvílích, kdy jsem Ho potřebovala a s pláčem jsem žadonila aspoň o kousíček klidu. Tohle se dělo pravidelně a já jsem v momentech bez Ducha myslela na časy, kdy jsem Ho cítila, což mě popohánělo jít dál s tím zbytkem síly, který jsem ještě měla.

Al Fox s Knihou Mormonovou

Tato kniha je pravdivá

Tohle věci neulehčilo, ale více mě to nakoplo, abych se hnala kupředu. Ve 3. Nefi 13:33 jsem četla „Hledejte nejprve království Boží a spravedlivost jeho a všechny tyto věci vám budou přidány“. Jak jsem tohle dočetla, mé tělo se začalo třást. Byla to ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že pokud dáme Boha na první místo, cokoliv se stane, ať už to budou naše zkoušky, prohry nebo osamocené chvíle, všechno nakonec dopadne dobře. A nebude to jenom fajn, ale bude to lepší, než jsme si kdy představovali. Dokonce lepší než v časech před zkouškami. Z posledních sil jsem se „držela“ tohoto verše, když jsem náhle měla pocit, jako by mě něco táhlo na druhou stranu. Právě tento verš mi pomohl použít víru, o které jsem si nebyla jistá, že ji mám.

Naštvat se na Boha za to, co se dělo, by nebyl nejlepší způsob, jak Ho opravdu poznat a ne o Něm jen vědět. Navzdory tomu, jak moc se Jeho sliby a požehnání zdály vzdálené, jsem se musela soustředit na to, abych mu zůstala na blízku.

Proč já

Kapitola 6 v knize Eter je úžasnou ukázkou těchto časů, kdy se nám zdá, že nemůžeme popadnout dech a ptáme se sami sebe na otázku: „Proč? Proč já? Proč tohle ještě neskončilo? Kde je Bůh a proč mě od tohoto ještě neoprostil? V Eter 6 čteme o Jaredovi a jeho bratrech, kteří cestovali v člunech přes oceán. Jejich cesta trvala 344 dní – pravděpodobně déle než toužili nebo předpovídali. Celou dobu museli čelit „zuřivému větru“ a „velikým a strašlivým bouřím“, což způsobilo, že byli mnohokrát „pohřbeni v hlubinách mořských“ (verše 5-6). V takovýchto chvílích pro ně mohlo být jednoduché se ptát „Proč tohle ještě neustává? Proč se tohle děje, když následujeme Pána do zaslíbené země? Bože, proč nás nemůžeš vyvést z této dlouhé a hrozné bouře?“

Bylo to pro ně dlouhodobě namáhavé. Jediná věc, která však trvala delší dobu, bylo to světlo. Světlo, které vyzařovalo z kamenů, aby „svítilo v temnotě“ (verš 3). Světlo, které vycházelo přímo od Pána. A oni to nakonec všechno zvládli. Nezranění a chránění i v těch nejhorších časech. „Když byli pohřbeni v hlubině, nebylo žádné vody, která by jim mohla ublížit“ (verš 7). „Žádný mořský netvor je nemohl rozbíti, ani velryba je nemohla zničiti, a neustále měli světlo, ať to bylo nad vodou, či pod vodou“ (verš 10).

Byl to Pán Bůh

Al Fox "tetovaná mormonka"

Al Fox “tetovaná mormonka”

Byl to Pán Bůh, nikoli Satan, kdo způsobil, aby zuřivý vítr foukal směrem k zaslíbené zemi. Ani jednou nebyli ponecháni sami. I přesto, že se zdálo, že je ta bouře drží na jednom místě, jim ve skutečnosti pomohla, aby se více a více posouvali k místu, kam se potřebovali dostat – do zaslíbené země. Díky tomu všemu, se neustále pohybovali kupředu, byli vedeni Bohem a měli světlo. „Vítr nikdy nepřestal váti směrem k zaslíbené zemi“ (verš 8). Jak lehké pro ně mohlo být, aby si stěžovali a byli naštvaní na Boha, ale když konečně přistáli, byli místo toho naplněni vděčností. První věc, kterou udělali ihned po přistání, bylo vyjádření vděčnosti (verš 12).

Protože už hned na začátku museli opustit vše, aby se dostali do nové oblasti, museli se nyní spoléhat pouze na víru. Tohle bylo na začátku těžké a pravděpodobně i velice děsivé, ale když se tam konečně dostali, bylo vše, i přes všechny ty věci, kterými museli projít, lepší než předtím. Na jejich nepohodlí nezáleželo a jejich trápení bylo nahrazeno radostí a vděčností. Protože oni tu cestu zvládli! Protože tohle bylo lepší než to, co si kdy dokázali představit, že existuje. A takhle je to s Bohem vždy. Tohle je Jeho slib, na který nesmíme nikdy zapomenout, že vše zvládneme a nebude to jen dobré, ale lepší.

Ve všem tom znechucení, které teď můžete pociťovat, ve všem tom smutku, lítosti, osamocení, temnotě a „bouřích“ ve vašem životě, kterými možná právě teď proplouváte – vzpomeňte si na tento příběh. Všimněte si světla, které máte, i když se může zdát malinké jako ten kámen v příběhu. Pohlédněte na Boha. Vyhledejte jeho ruku, i když si budete připadat pohřbeni hluboko pod vlnami smrtelnosti. Vždy je tu pro vás a vždy vás vede. Je to nádherné. Musíme věřit, že Bůh dělá vše proto, aby nám pomohl v životě získat více požehnání.

Když se snažíte dělat přesně to, co po vás Bůh chce, věřte, že těžké časy vás posouvají přesně tam, kde vás Bůh potřebuje mít. Naše zkoušky nás posouvají tam, kde na nás čekají daleko lepší věci, než jaké kdy mohly být. Možná se vám zdá, že vaše cesta bouří trvá déle, než chcete nebo myslíte, že jste schopní vydržet, ale nenechte se tímto pocitem odradit. Vždy budeme mít těžké časy. Tohle se nikdy nezmění. A tohle platí i pro Krista, s nímž jsme schopni překonat úplně vše – každý pocit samoty, nepohodlí, nedokonalosti, smutku či pokušení.

Nedovolte, aby vaše zkoušky určovaly to, jak vnímáte pravdu a požehnání. Držte se toho, co víte a v časech bouří to bude vaší kotvou. On to s vámi nikdy nevzdá, proto to nikdy nevzdejte vy s Ním. „Oči mé spočívají na vás a nebesa i země jsou v rukou mých a bohatství věčnosti jsou má, abych je dával. Pokusili jste se věřiti, že máte obdržeti požehnání, jež vám bylo nabídnuto, ale vizte, vpravdě pravím vám, že jste měli v srdci svém strach, a vpravdě to je příčinou toho, že jste je neobdrželi“ (NaS 67:2-3).

Nebojte se. Nezapomeňte na ruce, které vás objímají. Nejste sami nebo zapomenuti. Nejste trestáni, ale jste vedeni a ochraňováni. Zvládnete vše a bude to lepší, než jste si kdy dovedli představit. „Nebojte se, malé děti, neboť jste moje.“ (NaS 50:41.)

 

Tento článek původně napsala Al Fox Carraway a byl publikován na stránkách ldsliving.com pod názvem „“Tattooed Mormon” Talks Loneliness, Trials As New Convert“. Do češtiny ho přeložila Eva Mlčochová.

česky © 2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company | English ©2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company