Obecně jsou mormoni šťastní lidé. Jsme známí svým dobrým srdcem, velkým úsměvem a ochotou přinést komukoli, kdo je v nouzi, bramborový salát. Ale co když život zlomí naši veselou povahu? Dovolujeme hlubokým lidským citům, aby se projevovaly, nebo se neustále cítíme být nuceni usmívat se, i když se svět kolem nás bortí?

Když manželovi ve věku 28 let diagnostikovali rakovinný zhoubný nádor, byla jsme ve víru emocí. Byla jsem zlomená, rozčarovaná, zmatená, přemožená žalem, plná obav a vyděšená. Jediné pacienty s rakovinou, kterým ještě nebylo 60, jsem znala pouze z příběhů, které se soustředily na to, abychom byli stateční, pozitivní a šťastní navzdory těžkostem. A přesto jsem vzlykala v posteli. Jen stěží jsem mohla skrze slzy vidět obrys manžela. Necítila jsem se statečně, pozitivně či šťastně.

Přidejte k tomu další emoci: vinu.

Došla jsem k závěru, že jsem dělala všechno špatně. Procházela jsem touto těžkou zkouškou, dostatečně dramatickou na to, abych ji mohla vylíčit na firesidu a kůlové konferenci, ale to, jak jsem na ni reagovala, nebylo ani zdaleka tak inspirující. Koho by mohla inspirovat takováto louže plná slz? Kdo by chtěl naslouchat příběhu ženy, která do polštáře řve: „Nenávidím rakovinu!“ bez jediné špetky elegance či důstojnosti? Proč jsem nereagovala optimismem a silou? Nedostávalo se mi víry?

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem se nepřestala modlit. Nepochybovala jsem o tom, že mě Bůh slyší, a měla jsem silné svědectví. Proč jsem neměla onu emocionální sílu, o které jsem tak moc slyšela? Proč jsem při každé návštěvě chemoterapie neměla úsměv na tváři a odbyla si den plný CT vyšetření, radiační léčby a krevních transfuzí? Proč jsem neměla onen pozitivní přístup, který by mormoni „měli“ mít?

Ježíš také plakal

Pak jsem přemýšlela o životě Spasitele. Jeden z nejkratších veršů se stal tím nejmocnějším: I zaplakal Ježíš. Když Lazar zemřel, Ježíš se neusmíval, nedonesl hrnec s polévkou ani nerozptýlil všechny obavy. Plakal. Neřekl Marii a Martě, že kdyby byly jen o trochu silnější nebo věrnější, nepociťovaly by zármutek. Plakal s nimi. Samozřejmě věděl, že zemřel jen dočasně, ale nevytěsnil své emoce. Byl velice smutný. Poté, co Jeho přítel zemřel, měl dobrý důvod k pláči a necítil se provinile, že pláče.

Ježíš Kristus se během života setkal s mnoha různými druhy emocí. Byl frustrovaný, když se s Jeho chrámem zacházelo nesprávným způsobem, a zklamaný, když lidé nevěřili Jeho učení. Měl zlomené srdce, když byl zrazen, a byl zoufalý, když se Jeho apoštolům nedostávalo víry. Pociťoval intenzivní fyzickou i duševní bolest. Dokonce i prosil o úlevu od agónie Usmíření.

A přesto jsme z nějakého důvodu pokoušeni myslet si, že bychom měli být neustále šťastní. Očekáváme, že budeme čelit zkouškám s nadšením a že z nás bude vyzařovat radost, když budeme zranění a nemocní. Když přestaneme být veselé povahy, začneme se označovat za slabé. Není správné, abychom to od sebe očekávali! To, jak reagujeme na zkoušky, nemusí odpovídat tomu, jak na ně reagoval někdo jiný, a nemusíme svou reakcí zapadnou do nějaké kolonky. Své emoce můžeme přijmout, dokonce i ty těžko zvládnutelné, neboť nám skutečně usnadňují růst. Díky smutku se můžeme vcítit do situace druhých. Díky frustraci si můžeme stát za tím, co je správné. Nejistota nás může vést k modlitbě. A zármutek nás může dovést ke Kristu.

Těm, kteří se trápí, se dostává víry

Když jsem se dívala do zrcadla na svůj ubrečený obličej, uvědomila jsem si, že dělám správnou věc. Je v pořádku, že jsem zlomená, protože manžel trpí rakovinou. Je v pořádku, že mám obavy ohledně toho, co bude. Je v pořádku, že jsem frustrovaná, když léky nezabírají, jak by měly, nebo zklamaná, že trávím dovolenou v nemocnici. Je v pořádku, že spolu pláčeme, když ho krmím želé a obvazuji mu tělo obvazy. Je v pořádku, když prosíme Boha, aby, pokud je to Jeho vůle, od nás tento kalich odňal.

Nic z výše zmíněného neznamená, že se nám nedostává víry.

Pokud Krisovy slzy inspirovaly mnohé, mohou i mě. Bolelo Ho srdce, když viděl, jak Jeho milovaní trpí, stejně jako mě bolí srdce, když vidím, jak manžel sténá bolestí na nemocničním lůžku. Kristus pravděpodobně nenáviděl lepru, stejně jako já nenávidím rakovinu. Nikde se v písmech nepíše, že by se Kristus smál bolestivým zkouškám. Některé dny jsem ta, co se první usmívá a směje v nemocniční čekárně, ale jiné si připomenu, že Ježíš plakal a je v pořádku, když pláču také.

Když své city projevuji navenek, nacházím opravdovou radost. Již se nekritizuji za to, že projevuji emoce v obtížných situacích. Již neočekávám, že i navzdory bolestivým okolnostem budu vždy pozitivní a veselá. Své zážitky a emoce používám k tomu, abych pozvedala druhé díky porozumění a empatii. Bolest, zármutek, smutek, hněv, frustrace, starosti a zklamání mi pomáhají učit se, růst a podporovat lidi kolem mě.

Protože Ježíš Kristus dovolil svým hlubokým citům, aby se projevily, vím, že můžu také.

 

 

Tento článek původně napsala Julieann Seldan a byl publikován na stránkách ldsliving.com pod názvem „Jesus Wept, and So Can I: Why We Need to Realize We Don’t Always Have to Be Happy“. Do češtiny ho přeložil Zdeněk Šindýlek.

česky © 2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company | English ©2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company

(Visited 55 times, 1 visits today)