Když jsem žila v Arizoně, misionáři mne pozvali na lekci se zájemcem, kterou učili přes video chat. Cesta tohoto muže začala před nedávnem touhou zjistit, co má dělat se životem, co dělat s Bohem, a kterou církev navštěvovat. Silně jsem tehdy cítila Ducha a celá tato lekce posílila mé svědectví, jak jsem viděla starší učit s Duchem a perfektně odpovídat všechny otázky tohoto muže.

Oproti našemu nejlepšímu snažení se nakonec vzdal svého hledání a už se o Církvi nechtěl dozvědět více, protože nedostával odpovědi. Řekl, že to není nic pro něj. Až po závěrečné modlitbě jsme zjistili, že už se několik měsíců nemodlil a nepřečetl ani stranu z písem.

Strašně si přeji, abych se ho mohla hned na začátku lekce zeptat, „Modlíte se?“ „Čtete Knihu Mormonovu?“ A potom, co by řekl ne, mohla jsem mu s lehkostí, s úsměvem sebevědomě říct, „To je váš problém“. Jak můžeme očekávat odpovědi, když se na Boha neobracíme? Jak se naše pochybnosti mohou zmírnit, když s nimi nic neděláme? Jak nám může odpovědět, když s Ním nemluvíme? Když se Ho nezeptáme? Když v písmech nečteme Jeho slova a rady? Jak od něčeho můžeme očekávat pomoc, když neděláme nic proto, abychom ji obdrželi?

Jak si můžeme myslet, že evangelium není pro nás, když se o něm neučíme a aktivně ho nežijeme? Jak můžeme takové rozhodnutí udělat, když vlastně nevíme o čem je? Nemůžeme.

 

Jak jsem to zjistila já?

Naprosto to chápu lidi. Byla jsem jednadvacetiletá paličatá Newyorčanka, která si myslela, že může sama pokořit svět. Od nikoho a ničeho (zvláště od náboženství) jsem nepotřebovala pomoc. Potom jsem potkala misionáře a žila podle toho, co mě učili – jednoduché zásady evangelia – jen abych jim dokázala, že se nic nestane. Že ta požehnání, která žití určitým způsobem přináší, jsou jen v jejich hlavách. Byla jsem se svým životem spokojená, nepotřebovala jsem Boha. Náboženství je něco, k čemu se lidé obrací v těžkých chvílích jako k nějakému druhu emocionální útěchy… správně?!

Nehledě na to jak pošetilé, nepříjemné a vzdálené mi to bylo, každý den jsem se modlila a četla Knihu Mormonovu. Nehledě na to jak trapně jsem se cítila a bez ohledu na to, jak moc mi ze začátku přišlo, že jsem nezapadla, jsem každý týden chodila na shromáždění. Však víte, abych jim dokázala, že nemají pravdu. Schválně jsem tomu dala dost času, abych dala prostor pro změnu a srovnání. Nemohla to být jen jednorázová záležitost.

Navzdory mé motivaci, navzdory mému názoru na náboženství, přestože jsem byla spokojená se svým životem, přestože jsem si byla jistá směrem, kterým se můj život ubíral a byla jsem s ním spokojená, jsem se mýlila. Změnila jsem se. Ne proto, že mi někdo řekl, že musím. Ne proto, že jsem nebyla šťastná. Změnila jsem se, protože to je přesně to, co se stane, když žijeme jednoduchými zásadami evangelia. To se stává, když jednáme. Když se snažíme. Bůh nám slíbil, že když tyto věci budeme dělat, změníme se k lepšímu. Budeme silnější. A štěstí, které jsem si předtím myslela, že jsem cítila, se nemohlo rovnat tomu, jak jsem se cítila a jaké to bylo, dělat věci, o které nás Bůh žádá.

Předtím jsem si myslela, že jsem šťastná, ale jen proto, že jsem to štěstí neměla s čím porovnat. Neznala jsem nic lepšího. Bez Boha a jeho cest je štěstí falešné a pomíjivé. Vím to, protože jsem 21 let šla životem s představou, že štěstí přichází odjinud. Nepřichází. Nebeský Otec věděl, co jsem potřebovala, dřív než jsem to věděla já sama.

Jak to můžete zjistit vy?

Je CJKSPD to pravé pro vás? Kdokoli jste, kdekoli jste, jakkoli se cítíte, čemukoli věříte, cokoli děláte nebo neděláte, jste-li pokřtění nebo ne – evangelium je naprosto, nesmírně pro vás. Osobně a jednotlivě. Tato požehnání a sliby jsou pro vás. Patříte sem. Jste toho součástí. A pokud ještě nejste, teď je ten pravý čas to opravdu zkusit a dát vašemu Bohu šanci vám ukázat jak úžasné věci opravdu mohou být.

Těm z vás, kteří mají otázky nebo pochybnosti – pracujete s nimi aktivně něco nebo je jen tak necháváte být a držet vás zpátky? Pamatujete na základní zásady evangelia a dodržujete je? Cokoli děláte, nic nedělání věci pouze zhoršuje. Nikdo to za vás nemůže udělat, jen vy. Je to v těch jednoduchých věcech, které jsme se naučili první – ať už v primárkách nebo od misionářů – modlitbě, čtení písem, navštěvování shromáždění…, díky kterým zůstáváme silní po celý život. Proč nás tyto věci učí jako první? Protože síla, která přichází když děláme těchto věci, není jen zbožným přáním, ale je skutečná. Udělejte z péče o sebe nejvyšší prioritu. Život bez Boha je životem bez opravdového štěstí. Ale to nezjistíme, dokud nezačneme jednat. Nemůžeme vědět, co pro nás může udělat, když si Ho nepustíme do života. Nemůže nám pomoci, když mu nedáme nic, s čím nám může pomoci.

Dospělý sedící na kamenné zdi a přemýšlí

Jen proto, že možná nevěříte v Boha, neznamená, že On tu pro vás vždy není a nemiluje vás

Kdybych evangeliu nedala opravdovou šanci, dnes bych tu nebyla. Neměla bych to, co mám. Nebyla bych opravdu šťastná. Nebyla bych bez toho opravdu sama sebou. Bez Něj. A láme mi srdce když si svůj život přestavím jinak, než je teď.

Jen proto, že možná nevěříte v Boha, neznamená, že On tu pro vás vždy není a nemiluje vás, připraven vám pomoci a požehnat vám, když se k Němu jen obrátíte. Doufám, že si vždy dovolíme být dennodenně změněni evangeliem tím, že budeme dělat ty jednoduché věci, protože jsou skutečně úchvatné. Já díky nim i nadále miluji evangelium a jsem jím požehnaná. Díky Jemu a Jeho cestě. A s tím jak svět je a bude čím dál tím šílenější, jak se přibližují poslední dny, si nemůžeme dovolit tyto věci nedělat a ohrozit naši věčnost. Pro všechny dumající a bloudící, odpovědi a síla jsou zde.

Dostáváme vše, co potřebujeme, abychom uspěli. Dostáváme Boha. Neupírejte si tu nejlepší věc tím, že budete odkládat rozhovor s Ním nebo čtení písem. Tohle je skutečný život, lidi. Skutečná síla. Skutečné sliby. Skutečný Bůh. Neztrácejte ze zřetele jednoduchost evangelia. Je překrásné.

Věřte se svým životem Bohu. On vám ho dal.

„Jsme tu, abychom našimi činy ukázali, zda víc než cokoli jiného, chceme být součástí Božího království.” —Sheri Dew

 

Tento článek napsala Al Carraway a původně byl zveřejněn na alfoxshead.blogspot.cz. Do češtiny přeložila Alžběta Vargová.