Pýchu se často označuje jako univerzální hřích. Podle teologické definice Svatých posledních dnů je tato definice celkem přesná: „Právě pýcha způsobila, že se Satan vzbouřil proti nebi. Pýcha vedla k pádu dávných civilizací. Pýcha je řídícím faktorem, který způsobil, že zlomyslní lidé napříč historií přišli k moci. Každý, kdo studoval Knihu Mormonovu, již pravděpodobně ví, co je to cyklus pýchy.” V tomto článku bych však nechtěla hovořit o typickém, obecném, pojetí pýchy, ale raději bych se na ní chtěla zaměřit jako na individuální charakteristiku, na osobní pýchu.

Krásná žena s komplexy, která se dívá do zrcadla

Pýcha je špatná a pokora je dobrá

Určitý model pýchy lze jednoduše rozpoznat. Myslím si, že jeden z důvodů, proč je tak těžké pýchu ukočírovat, je, že se často objevuje v podobách, které jsou nepatrné a přesto ničivé. Ezra Taft Benson, ve známém proslovu „Vyvarujte se pýchy“ z roku 1989, poukazuje na rozdílné podoby pýchy, z nichž některé zahrnují sklon chovat zášť, neodpouštět, nebo se svářet se členy rodiny.

Rozpoznejte pokoru a pýchu

President Benson zakončil svůj projev popisem toho, že pokora je přímým opakem pýchy. To není žádné překvapení. Opakem filozofie „sebestřednosti“ je ta, ve které si uvědomíme, že je toho ve světě více, než my, že nevíme všechno, a že v podstatě nejsme lepší, než kdokoliv jiný. Pýcha je špatná a pokora je dobrá. Zní to docela jednoduše, že ano? Možná to ale není tak jednoduché. Tak jako je pýcha mnohostranná a může přijít v přestrojení, pokora není vždy, čím se zdá být. A odlišení těchto dvou vlastností může být poněkud záludné. Je to téma, na které často přichází na terapeutických sezeních. Zde jsou uvedeny některé způsoby, kterými se pýcha, zatímco nosí masku pokory, falešně projevuje:

1) Sebepodceňování

Pracovala jsem s mnoha klienty, kteří se mylně domnívali, že pocity nízkého sebevědomí jsou znakem pokory. Když jsme sami na sebe příliš tvrdí nebo se shazujeme, můžeme si mylně myslet, že jsme pokorní. Avšak opak je pravdou. Tím, že nepřiměřeně poukazujete na svoje chyby a nedostatky a odmítáte upřímné komplimenty, v podstatě popíráte božskost, která ve vás je. Prezident Benson řekl, že centrálním rysem pýchy je nepřátelství. Omítání božských darů, které vám byly dány, mohou být vyjádřením nepřátelskosti vůči Bohu.

Líbí se mi, co řekl C. S. Lewis ve své knize „K jádru křesťanství“: „To, co vás dělá pyšným je srovnávání, ona snaha být lepší, než druzí. Jakmile tento element srovnávání zmizí, pýcha také zmizí.“ Vyhýbat se pýše však neznamená jen to, že se nepovyšujeme nad ostatní, ale také, že se nepovažujeme za méněcenné.

Pýcha je porovnávání, hodnocení. Srovnávání způsobuje nepřátelství vůči druhým nebo vůči sobě samému, podle toho, kdo má v tomto srovnávání vyšší pozici. Dietr F. Uchtdorf zopakoval Lewisova slova, když řekl, že „my nezískáme pokoru tím, že si o sobě budeme méně myslet, pokoru získáme tehdy, když budeme myslet méně na sebe.“ (kurzíva přidána). Respektujte sami sebe jako dítě Boží a nezaměňujte sebepodceňování s pokorou.

2) Posedlost tím, jak nás vidí druzí

Nepoukazuji zde pouze na marnivost nebo narcisismus, spíše mluvím o posedlosti toho, jak se na nás ostatní dívají – jak zbytku světa připadáme, po duchovní i emociální stránce. Měla jsem spoustu klientů, kteří váhali, než něco udělali nebo řekli jen proto, že nechtěli vypadat arogantně. Jinými slovy, chtěli vypadat pokorně. Znala jsem také jiné lidi, kteří měli obavy o to, jak je vidí ostatní členové z jejich sboru, protože si nechtěli zničit šance v honu za pozicí vedoucích v církvi.

Zatímco je dobré uvědomovat si a dbát na dojem, který na ostatní děláme, problém může nastat, když chceme vypadat, že jsme pokorní, namísto toho, abychom opravdu byli pokorní. Ona myšlenka, že se ostatním chceme jevit pokorně, je pýchou. Pamatujte na to, že písma učí, že „Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem”(1. Samuelova 16:7).

3) Příliš velké obavy o rozhodnutích a spravedlivosti druhých

V evangeliu Ježíše Krista jsme učeni tomu, abychom podávali pomocnou ruku a pomáhali našim bratrům a sestrám. O tomto faktu svědčí struktura rodiny, domova, navštěvujícího učení a prakticky každý aspekt organizace církve. Jsme zde, abychom podporovali a motivovali jeden druhého, jak časně, tak duchovně. Ačkoliv věřím tomu, že se poměrně často stává, že se začneme až příliš strachovat o svědectví, víru a morální rozhodnutí těch, nad kterými nemáme žádný dozor, kvůli tomu, abychom mohli poukázat na vlastní spravedlnost. Myšlenka nebo komentář ve stylu: „Mám o ni velké starosti, řítí se k hroznému konci!“, může ve skutečnosti znamenat: „Jsem rád/a, že se neubírám stejným směrem. Je dobře, že jsem na té správné úzké cestě a můžu ji vyvést z omylu!“

Jistě jsou tu někteří, u kterých neseme nějakou zodpovědnost (nejvíce naše děti) a je naší povinností, abychom podporovali jejich duchovní blaho. Sám Pán řekl Josefovi, že je nám „přikázáno vychovávat (naše) děti ve světle a pravdě.“

Vycházející slunce za rodinou

Je nám „přikázáno vychovávat (naše) děti ve světle a pravdě.“

Před několika lety, udělalo mé mladé dospělé dítě rozhodnutí, které nebylo v souladu s mými měřítky hodnot a náboženskými názory. Byla jsem zklamaná a cítila jsem strach a bolest. Po spoustě přemítání, modlitbě a návštěvě chrámu jsem zjistila, že velká část mé bolesti měla kořeny v mém přesvědčení, že vím, která cesta je pro mé dítě ta správná. Uvědomila jsem si, že nevím, jak náš Nebeský Otec může použít něčí rozhodnutí a unikátní cestu pro uskutečnění jejich většího plánu. Odpovědí na mou modlitbu bylo to, abych měla důvěru a uplatňovala víru, ctila svobodné jednání, zaměřila můj život na to, abych žila s větší ctí a dál se svým dítětem budovala láskyplný vztah.

Zatímco je normální mít starost o blaho těch, kteří jsou v naší péči (NaS 93:44), je také důležité, abychom usilovali o rovnováhu v našem upřímném zájmu o svědectví a čistotu druhých, a uvědomovali si a respektovali jejich svobodu volby. Pokud si nejste jistí, kde je ona pomyslná čára mezi přiměřeným strachem a přílišnou obavou (pýchou), modlete se k Nebeskému Otci, abyste měli Ducha, který vám pomůže rozlišit, jakým směrem se ubírat ve vaší specifické situaci.

4) Snaha těšit druhé

Jak může být snaha, aby ostatní byli šťastní a aby měli to, co chtějí, formou pýchy? Pravda je, že snaha zavděčit se druhým ve svém jádru vlastně není o tom, že někdo druhý bude spokojený, jde spíš o to, že se vy začnete cítit pohodlně, potvrdíte a zvýšíte vaše pocity vlastní hodnoty. Když necháme naše osobní a emocionální hranice, aby byly pošlapány v zoufalé snaze a úsilí o schválení a pocitu sounáležitosti, v podstatě to znamená, že tím naznačujeme, že láska našich Nebeských rodičů a naše osobní hodnota nejsou dostatečné k tomu, aby nás naplnily.

Pýcha usiluje o získání slávy světa a potvrzení, a snaha zalíbit se druhým, je jen další cestou k tomu samému cíli. Ačkoliv součástí naší smrtelné existence je to, abychom našli radost ve vtazích s ostatními, popírání našich vlastních potřeb v předpokládaném skutku služby pro druhé není pokorou a rozhodně to ani není zdravé.

Představte si rodiče, který zřídka kdy trvá na následcích za to, že dítě neuposlechne rodinných pravidel, nebo který koupí sportovní vybavení, o které dítě úpěnlivě prosí, i když to není v rámci jejich rodinného rozpočtu. Nebo rodič, který se snaží zachránit dítě od škaredých známek tím, že viní „neschopného“ učitele. Tyto příklady jsou o tom, aby dítě bylo šťastné, takže rodič může zůstat spokojený a může ze sebe mít dobrý pocit. Nejde zde však o dělání toho, co je v nejlepším zájmu dítěte ani toho, co by dítěti pomohlo v růstu.

Přechod od pýchy k odvážné pokoře

Ukázalo se, že pýcha a pokora nejsou tak jednoduché, jak bychom chtěli. Na webové stránce LDS.org v sekci témat o evangeliu je popsána nádherná definice pokory:

Být pokorný znamená s vděkem rozpoznat naši závislost na Pánu, rozumět tomu, že máme neustále potřebu jeho pomoci. Pokora je uznání, že naše talenty a schopnosti jsou dary od Boha. Není znakem slabosti, plachosti nebo strachu. Je ukazatelem toho, že víme, kde se nachází naše opravdová síla. Můžeme být jak pokorní, tak nebojácní. Můžeme být jak pokorní, tak odvážní.

Když uznáme naši závislost na Pánu, „můžeme být jak pokorní, tak nebojácní. Můžeme být jak pokorní, tak odvážní.“ Pokora se nerovná sebepodceňování, obavám o náš vzhled, strachu o spasení druhých nebo snahou se za každou cenu zalíbit druhým. Nebojácná a odvážná pokora může být ve formě upřímného komplimentu a rozpoznání božské dobrotivosti ve vás samotných. Pokora může zahrnovat to, že necháte být obav ohledně toho, jak vás vidí druzí a namísto toho se zaměříte na to, jak vás vidí Bůh. Pokora může zahrnovat vrácení druhému jeho zodpovědnost za vlastní spasení a posilování vlastní víry a důvěry v Boha. Pokora může zahrnovat dovolení druhému, aby měl vůči vám negativní pocity, aniž byste vy sami ztratili znalost vlastní ceny. Ať už je to cokoliv, uvědomte si to a najděte cestu, abyste se mohli posunout kupředu k pravé pokoře, zpátky ke Kristu.

 

Tento článek původně napsala Julie de Azevedo Hanks a byl publikován na stránkách ldsliving.com pod názvem „4 Ways What You Think Is Humility Could Actually Be Pride“. Do češtiny ho přeložila Dáša Dynková.

česky © 2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company | English ©2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company