“Víra nám umožňuje vidět neviditelné, přijmout nemožné a doufat v neuvěřitelné.” — Reverend Samuel Rodriguez [1]

Náš moderní svět nabízí více možností a příležitostí, než kdy předtím. Věda a technologie neustále rozšiřují naše znalosti a rozmanitost náboženských pohledů na svět stále roste. Naše obzory se rozšiřují a zužují rychleji, než jsme schopni zvládnout. Ale nakonec zůstáváme stejnými duchovními bytostmi. Po celou dobu naší cesty naše vnitřní touha přetrvává.

Náboženství sdílejí určitý pohled: něco v nás není úplné. A tak toužíme po plnosti. Pokud by na každou otázku byla připravená odpověď, ničeho bychom v modlitbě nedosáhli. Pokud by na každou bolest byl lék, nežíznili bychom po spáse. Pokud by každá ztráta byla obnovena, netoužili bychom po nebi. Dokud budou přetrvávat tyto potřeby, bude přetrvávat i náboženství. Jedná se o přirozenou součást života. Být člověkem znamená zažívat nejistotu, bolest a smrt. Náboženství je však školou nalézání řádu v chaosu, nemocnicí na hojení neviditelných ran, záchranné lano, které nám dává druhé šance.

K tomuto bodu Rabín Wolpe David učil, že náboženství „může vstoupit do světa, ve kterém je přemíra bolesti, utrpení a ztráty a přinést do něj smysl, účel a mír“. [2]

Ačkoli se náboženství zaměřuje na tyto potřeby, není jimi utvářeno. Náboženství není jen lidskou odpovědí na strádání. Je to něco, co sahá za lidské hranice; pochází z vyššího zdroje. Historie ukazuje, že muži a ženy – v dobrých i zlých časech – hledají pravdu mimo sebe stejně jako uvnitř sebe samých. A následují odpovědi, které dostávají.

A co více, náboženství sdružuje unikátní lidi do společenství věřících. Ale pokud se mu nepodaří získat srdce jednotlivců, nemůže udržet svoji komunitu. Duchovní zkušenosti každého jednotlivce mohou být tak odlišné, jako jednotlivci sami. Protože „vidíme jako v zrcadle, nejasně“ [3] většina věcí v životě spočívá ve víře. Nakonec je to ale v těchto chvílích hledání nadpozemského, v kterých jedinec proniká detaily, zvažuje důkazy a rozhoduje o věcech nejvyššího významu. Tato rozepře je součástí víry. Ludwig Wittgenstein napsal: „Věřit v Boha znamená si uvědomovat, že je tu víc, než jen pravdy světa“. [4]

konfregace na konferenci

Náboženství je důležité, protože sdružuje unikátní lidi do společenství věřících


 
Lidský život se točí kolem jeho smyslu. Naše přirozenost nás vede k duchovním otázkám a našemu účelu. Náboženství poskytuje prostor, kde odpovědi a jejich význam mohou být hledány, nalézány a předávány. Toto spojení mezi náboženstvím a smyslem života pokračuje i dnes. Ať už je to zdravý životní styl, společenská důvěra nebo charitativní dárcovství, společenské vědy dosvědčují nesčetně způsobů, kterými náboženství jednotlivcům prospívá. Například podle jedné nedávné studie „ti, kteří naznačují, že si jsou jistí Boží existencí, si lépe uvědomují smysl života.“ [5]

To je obzvláště důležité v dnešní době. Naše setkání s moderním životem je často sled obrazů, které jasně hoří než vyhoří – tak bohaté na povrchu, a tak zanedbané u kořenů. Ale náboženství – a duchovnost, kterou inspiruje – se noří pod povrch a spojuje nás s morálními základy, které podpírají to nejlepší z naší lidskosti.

Will Durant, historik idejí a kultur, během svého života žasl nad silou náboženské víry. On sám ovšem nedošel k žádnému konečnému názoru o Bohu. Na konci svého života naplněného studiem a pozorováním se zamýšlel nad významem církve. Ve svých úvahách ukázal, že i agnostik může pozorovat přitažlivost náboženství tváří v tvář neznámému:

„Ty věže kostelů, všechny směřují vzhůru, ignorujíc zoufalství a pozvedajíc naději. Ať už vznešené městské fiály nebo jednoduché kapličky v horách – s každým krokem se zvedají od země k nebi, v každičké vesničce každého národa napadají pochybnosti a nabízejí unaveným srdcím útěchu. Je to vše jen marný klam? Neexistuje po životě nic jiného než smrt, a po smrti nic kromě rozkladu? To nemůžeme vědět. Ale dokud člověk trpí, tyto věže zůstávají.“ [6]

Instituce a myšlenky vzkvétají, pokud plní skutečné a trvalé potřeby. V opačném případě mají tendenci umírat přirozenou smrtí. Ale náboženství nezemřelo. V zápisu z doby, kdy se jeho vlast Francie odchylovala v roce 1830 od náboženství, Alexis de Tocqueville poznamenal, že „duše má potřeby, které musí být naplněny.“ [7] Ukázalo se, že měl pravdu. Pokusy o umlčení těchto potřeb v průběhu staletí selhaly. Náboženství pro tyto touhy poskytuje strukturu a kostely jsou domácnostmi víry.

Ačkoli postaveny ze dřeva, kamene a oceli, kostely představují něco hluboko v lidské duši, něco, co toužíme odhalit. Spíše než cokoli uměle vytvořeného, dává náboženství směr a tvar pro individuální hledání smyslu života.


[1] Samuel Rodriguez, “Religious Liberty and Complacent Christianity,” The Christian Post, Sep. 10, 2013.

[2] “Why Faith Matters: Rabbi David J. Wolpe,” lecture given at Emory University, Oct. 21, 2008.

[3] 1. Korintským 13:12.

[4] Ludwig Wittgenstein, personal journal entry (8 July 1916), p. 74e.

[5] Stephen Cranney, “Do People Who Believe in God Report More Meaning in Their Lives? The Existential Effects of Belief,” Journal for the Scientific Study of Religion, Sept. 4, 2013.

[6] Will and Ariel Durant, Dual Autobiography (New York: Simon & Schuster, 1977).

[7] Alexis de Tocqueville, Democracy in America (Chicago, Illinois: University of Chicago Press, 2000), 510.

Tento článek byl původně publikován na mormonnewsroom.org.