Víra

„Víra nás zmocňuje k tomu, abychom viděli neviditelné, dosáhli nemožného a doufali v neuvěřitelné.” – Reverend Samuel Rodriguez

Náš moderní svět nám nabízí větší výběr a více možností než kdykoliv předtím. Věda a technologie neustále rozvíjí naše vědomosti a rozmanitost náboženského pohledu na svět neustále roste.  Zdá se, že náš obzor se zužuje rychleji, než jsme schopni ustát. Ale nakonec zůstáváme stále stejnými duchovními stvořeními. Vnitřní touha přetrvává po celou dobu naší cesty.

Náboženství sdílí jedno společné přesvědčení: chybí nám celistvost. A proto toužíme po naplnění. Kdyby byla na každou otázku odpověď, nebyl by důvod obracet se k modlitbě. Kdyby byla každá bolest lehce vyléčitelná, neprahli bychom po vykoupení. Kdyby byla každá ztráta nahrazena, nedychtili bychom po
nebi. Dokud přetrvávají tyto potřeby, bude přetrvávat i náboženství. Je to přirozenou součástí života. Být člověkem znamená zažívat nejistotu, smutek a smrt. Ale náboženství je školou, která ze zmatku utváří smysl, nemocnicí, která léčí rány, co nejdou vidět, záchranným lanem, které nám nabízí druhé šance.

K tomu se vyjádřil rabín David Wolpe, který učil, že „náboženství může do světa, kde vládne mnoho bolesti a utrpení a ztrát, vnést smysl, účel a pokoj.”

I když se náboženství odvolává na tyto potřeby, není jimi však utvářeno. Náboženství není pouze lidskou odezvou na utrpení.  Přesahuje člověka; přichází z vyššího zdroje. Z historie se dozvídáme, že muži i ženy pátrají po pravdě ve svém niterním či okolním světě v dobách dobrých i zlých. A následují odpovědi, které získají.

Co víc, náboženství shromažďuje jedinečné lidi do společenství věřících. Pokud ale nemůže získat srdce jednotlivce, nemůže udržet své společenství. Duchovní zážitky každého jednotlivce mohou být natolik rozdílné, jako je rozdílný každý z nich. Protože „vidíme v zrcadle a skrze podobenství”, spoléháme se většinou v životě na víru. Nakonec, v oněch chvílích hledání s Boží pomocí, je to jednotlivec, kdo roztřiďuje detaily, zvažuje důkazy a činí rozhodnutí nejvyššího významu. Tento spor je proces víry. Ludwig Wittgenstein napsal: „Věřit v Boha znamená uvědomit si, že skutečnosti světa nejsou konečné.”

Život člověka je zaměřen na jeho význam. Naše přirozenost nás vede k duchovním otázkám a účelu. Náboženství nám poskytuje místo, kde mohou být odpovědi a význam vyhledávány, nalezeny a předány. Tato spojitost mezi náboženstvím a účelem vytrvává až do dnes.
 
Muž stojící u plotu
 

Zdravý životní styl

Ať už jsou to zdravý životní styl, sociální důvěra nebo dobročinné darování, společenská věda dosvědčuje, že jsou nesčetné způsoby, jakými náboženství jednotlivcům prospívá.  Podle nedávné studie, například „ti, kteří prokazují větší jistotu v Božské existenci, projevují větší cílevědomost.” To je dnes zvláště relevantní. Setkání s moderním světem je pro nás často jako záblesk obrazů, které jasně vzplanou a pozvolna zmizí – tak znamenité na povrchu, tak opomíjené v základech. Nicméně náboženství a duchovnost, která je podněcována, hloubají pod oním povrchem a spojují nás s morálními základy, které podporují to nejlepší z naší sdílené společnosti.

Will Durant, historik idejí a kultur, v průběhu svého života žasnul nad mocí náboženské víry. Nicméně on sám nakonec v Boha neuvěřil. Na konci svého života plného studia a pozorování změnil svůj názor ohledně významu církve. Ze svých úvah dal znát, že i pochybovačný člověk může vidět nepomíjející půvab náboženství, když čelí neznámému:

„Tyto kostelní věže, které všude směřují vzhůru, ignorují beznaděj a pozdvihují naději, tyto vznešené městské věže nebo prosté kapličky na kopcích – se na každém kroku tyčí od země směrem k nebi; v každé vesnici každého národu zpochybňují pochybnosti a zvou znavená srdce k útěše. Je to vše jen zdánlivý klam? Copak není nic víc po životě nežli smrt a nic víc po smrti nežli rozklad? To se nedozvíme. Ale dokud se člověk trápí, tyto věže setrvají.”

Instituce a myšlenky vzkvétají, pokud naplňují skutečné, trvalé potřeby. Jinak přirozeně směřují k záhubě. Ale náboženství neumírá. Alexis de Tocqueville, který se v době, kdy Francie, jeho rodná země, odpouštěla od náboženství, v 30. letech 18. století věnoval psaní, poznamenal, že „duše má potřeby, které musejí býti uspokojeny.”[7] Jeho tvrzení se prokázalo jako pravdivé. Pokusy o umlčení těchto potřeb v průběhu staletí selhaly. Náboženství pro tuto touhu poskytuje formu a kostely jsou domácnostmi víry. Byť jsou kostely postavené ze dřeva, kamene a oceli, ztělesňují něco hlubokého v lidských duších, něco, co toužíme odhalit. Náboženství dává, více než cokoliv umělého, směr a tvar jednotlivému pátrání po smyslu.

Článek byl zkopírován z mormomnewsroom.org

(Visited 143 times, 1 visits today)