Jak jsem poznala církev

Vyrůstala jsem v ateistické rodině. Nikdy mi nepřipadalo, že bych žila jinak, než ostatní ve světě. Je pravda, že jsem o Bohu slýchávala mluvit jiné lidi, ale nepřikládala jsem tomu nějaký význam. Postupem času jsem však zjistila, že mi v mém životě něco začalo chybět….Něco nebo Někdo?

Už jako malá jsem byla považována za velmi tichého, ale citlivého a bojácného človíčka. Už když jsem začala chodit na druhý stupeň základní školy, jsem vyčnívala, a nebylo to jenom mojí výškou. Bylo to také proto, že jsem nepatřila do žádné party, kde se lidé opíjeli, nebo kouřili, a mysleli si, že jsou nejlepší na světě. Byla jsem prostě jiná…V té době to bylo těžké, ale teď jsem za to nesmírně vděčná.

Moje cesta k obrácení nebyla nijak výjimečná…dokonce jsem si zpočátku myslela, že byla až moc snadná. Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů jsem poznala přes moji sestru, lépe řečeno, přes její spolužačku. Pozvala nás na oslavu Nového roku do Liberce. Když jsme večer volaly rodičům, mamka byla překvapená, že jsme ve společnosti, ve které se na Silvestra nepije a nekouří.

Cesta ke křtu

Když jsem začala chodit do Církve a dozvídala jsem se více a více o evangeliu, mému taťkovi se to moc nezamlouvalo. Když přišel den D, a misionáři se mě zeptali, jestli se chci pokřtít, utíkala jsem za rodiči, jestli můžu. Mamka bez rozmyšlení řekla ANO, ale taťka nesouhlasil. Mamka mi poradila, abych počkala, až mi bude 18 let. Členové církve si ze mě dělali legraci, a nazývali mě „instantní členka“.

Pokud někdo nerozumíte tomuto výrazu, znamená to členka, která ještě nebyla „zalitá“ (tedy ještě nepokřtěná).

Roky ubíhaly, a já se konečně dočkala toho nejvýznamnějšího dne v životě. Vstoupila jsem do vysněné vody. Od té doby jsem měla stále intenzivnější pocit, že se má víra prohlubuje, a že tuto radostnou zvěst chci předávat dál.

Misie v Německu

Dodnes nechápu, že jsem se, ač bojácná, ocitla v Německu, kde jsem nastoupila jako misionářka na plný úvazek. Dnes můžu potvrdit, že to byla ta nejlepší zkušenost, kterou jsem mohla v životě zažít.

Samozřejmě na začátku misie to bylo velmi náročné. Dodnes obdivuji svou odvahu, kdy jsem se bez znalosti jazyka ocitla v cizí zemi. MTC (tréninkového centra pro misionáře) jsem se nezúčastnila, pouze mě učila jedna moc hodná členka. Vzpomněla jsem si, že mi kdysi dávno paní učitelka ve škole řekla, že se nikdy nenaučím žádný cizí jazyk, a právě na začátku mé služby na misii jsem tomu pevně věřila.

Mluvení v angličtině a němčině pro mě bylo zprvu velmi náročné a já se často cítila zoufale. Pořád jsem si říkala, že učitelka měla úplnou pravdu. Musím říct, že jsem proplakala spoustu dní a nocí, nerozuměla jsem tomu, proč mě Pán tak zkouší. Moje společnice naštěstí ovládala jazyk výborně, a tak jsme mohly navštěvovat zájemce a učit je evangeliu. Jednoho dne jsme učily lekci, která se pro mě stala do budoucna nejvýznamnější:

Pro Nebeského Otce je možné úplně všechno, a naše plnohodnotná víra nám umožní nejen vnímat evangelium jako součást života, ale vidět ty nejneuvěřitelnější zázraky.

Balení jsem zabalila…

Stále jsem však pochybovala. Jednoho večera jsem v naprosté beznaději začala balit kufry. Avšak najednou jsem pocítila přítomnost Ducha Páně. Moje společnice to zřejmě vnímala také. Protože byla menšího vzrůstu, vlezla mi do kufru, aby mi zabránila udělat tu největší chybu, které bych se mohla v životě dopustit.

Uběhlo několik týdnů, a já jsem začínala rozumět němčině, a dokázala jsem zájemcům odpovídat na otázky. Byl to zázrak! Najednou jsem začala mít sny v němčině, a při jedné lekci jsem konečně pochopila, co to znamená obrátit se k BOHU a OPRAVDU uvěřit, jít cestou Ježíše Krista, a pomoct tuto cestu najít ostatním.

„A stalo se, že učil děti zástupu, o kterém bylo mluveno, a sloužil jim, a uvolnil jejich jazyk, a ony promlouvaly k otcům svým veliké a podivuhodné věci, dokonce větší, nežli lidu zjevil on, a uvolnil jejich jazyk, aby mohly promluviti.“ (3.Nefi 26:14)

Uběhlo několik měsíců, a setkala jsem se s misionářem Jonem Rigbym, který se stal po misii mým úžasným manželem. V té době mě stále provázel jediný verš:

VYDRŽTE AŽ DO KONCE!!!

V nitru každého z nás je ohnisko síly, které ví, co je pro nás nejlepší. Tuto sílu si musíme uvědomovat, věřit jí, komunikovat s ní. Je to neomezený zdroj, z kterého můžeme čerpat tvůrčí myšlenky nezbytné k tomu, abychom vyřešili své problémy. Ježíš Kristus o této vnitřní síle říká: „Nejsem to já, ale Otec ve mně koná dobro.“

Miluji Boha, který mi umožňuje přivádět lidi ke Kristu. Mnohdy to není jednoduché, ale když vidíte rozjařené tváře těch, kteří vstupují do vod křtu, tak se cítíte velmi dobře.

Je krásné pomáhat lidem k obrácení a ukázat jim, jak moc je Nebeský Otec a Jeho Syn milují. Je nádherné jim pomoct otevřít dveře úplně jinam, a přinést jim do života smích, radost a světlo.

Svědčím o tom, že Nebeský Otec žije, že seslal svého Jednorozeného Syna Ježíše Krista, aby nás vykoupil, a miluje nás natolik, že když v Něj uvěříme, a obrátíme se k Němu, budeme šťastni z každodenních zázraků.

A to všechno říkám Ve jménu Ježíše Krista Amen.

 

Tento článek napsala Lucie Rigby, které za něj velice děkujeme. Pokud by se kterýkoli z našich čtenářů chtěl podělit o svůj příbeh o obrácení, budeme velmi rádi, pokud nás kontaktujete na našem facebookovém profilu.

(Visited 26 times, 1 visits today)