Jak jste se nechal pokřtít?

S touto církví jsem se seznámil 28. prosince 2002. Bylo to na křtu Věry Šaldové, který probíhal u sestry Jany Daškové v její zimní zahradě, protože měla na jižní straně pozemku svého rodinného domku ve skleníku bazén. A po Věře Šaldové jsem byl dalším, kdo byl v tomtéž bazénu křtěn. Bylo to 9. března 2003 (o 3 měsíce později).

Takže jste se 3 měsíce připravoval na křest?

ANO!

Jak jste se dozvěděl o tom křtu?

Dozvěděl jsem se o něm v den, kdy měla Věra Šaldová křest. Netušil jsem, že se něco děje. Moje neteř Kamilka Holá mě poprosila, abych přivezl pár židlí a nějaký zpěvník. A protože byly vánoční prázdniny, říkal jsem si, proč ne? Auto mám, zajedu ti pro to a kolik židlí se tam vejde, tolik vezmu. Tuším, že jsem jich vzal 14, víc se mi jich tam nevešlo. A zpěvníky měla Kamilka na klíně. Naštěstí mi neřekla, o co jde. Jenom, že by to potřebovala.  Byl jsem zrovna v dobrém rozmaru a myslel jsem si, že vyložím zpěvníky, Kamilku a židle a pojedu pryč. Jenže tam bylo 7 lidiček, kteří mě srdečně vítali a zvali mě dál a mně bylo blbé je odmítnout. Říkal jsem si, že nic neztratím, čas mám, takže tady můžu chvíli zůstat. A když mě to nebude bavit, půjdu pryč. A začal se odvíjet příběh mého zaujetí touto církví.

Protože všechno, co se dělo, bylo pro mě úplně neznámé, protože jsem byl neznaboh a do kostela jsem nechodil, nic jsem neznal. Nic, absolutně nic jsem nevěděl. Mělo to tu správnou gradaci, protože nejenom, že tam tenkrát byli všichni jihlavští členové, ale také přijel president Chidester, který byl tenkrát presidentem misie v naší republice. Přijel i s celou svou rodinou – se svou ženou a dětmi, které měly prázdniny. Cítil jsem se tam jako nezúčastněný, ale protože jsme doma měli dva skleníky (děda pěstoval květiny a já jsem si k nim trochu vypěstoval lásku) a sestra Dašková měla na skleníkové stěně pověšené kytky, které potřebovaly zalít, zeptal jsem se, jestli je můžu zalít. Když mi to sestra Dašková povolila, zaléval jsem je konvičkou. A nevnímal jsem nic dalšího. President Chidester si ale vytáhl Mirka Navrátila, presidenta odbočky Jihlava, a usadili se kousek ode mě, protože to byla jediná místa ve skleníku. Protože jsem se od roku 1991 učil anglicky, něco málo jsem pochopil. Pochopil jsem, že Mirek se presidentu misie omlouvá, že nenalezl připraveného člověka, ten mu ale odpověděl: „Ale Vy žádného hledat nemusíte, tady jeden je.“ Protože mi trvalo déle, než jsem to přeložil, otočil jsem se později a byl jsem strašně zklamaný, že jsem neviděl, na koho president Chidester ukázal.  Ve skutečnosti ukazoval na mě. Pochopil, že mě dění kolem nezajímalo, že jsem se raději věnoval kytičkám. Věděl ale, že tam jsem a že by bylo dobré podniknout něco dalšího.

Docvaklo mi to vzápětí, protože Mirek (president sboru) přerušil rozhovor s presidentem Chidestrem a zeptal se mě, jestli bych někoho nepřivezl na shromáždění, aby se jí něco nestalo, protože to bylo v zimě, byl poprašek sněhu a trošku náledí. Řekl jsem: „Proč ne, můžu!“ A protože 28. byla sobota, další den byla neděle, ale já opět nevěděl, co se bude dít. Říkal jsem si: No, tak já ji tam přivezu a hned odjedu. Jenže jako před křtem, všichni byli venku, podávali mi ruku a vřele mě vítali. Bylo mi hloupé utéct, a tak jsem zůstal na shromáždění. Při nedělní škole jsem si uvědomil, že mám hroznou neznalost, že vlastně absolutně nic nevím. Tenkrát se učil konec Knihy Mormonovy a mě to strašně zaujalo. Litoval jsem toho, že se o té Knize Mormonově více nedozvím.

O přestávce, když skončila nedělní škola, jsem se o tom hned zmínil a Honza Nováků říká: „Ještě, že jsi to řekl!“ Donesl mi Knihu Mormonovu a Bibli a říká: „Tady máš, můžeš studovat.“ Byl jsem z toho úplně v šoku. Zeptal jsem se ho, kolik to bude stát. Ale on řekl, že to je dar. Tak jsem poděkoval a začal ji číst. Ta kniha mě tak zaujala, že jsem ji přečetl za týden. Myslel jsem si, že když si Knihu Mormonovu přečtu, budu všechno vědět. Ale omyl, měl ještě větší a naléhavější potřebu ptát se, čemu jsem nerozuměl. A díky tomu, že jsem se minimálně půl roku, kdykoliv jsem byl na shromáždění, pořád ptal na něco z Knihy Mormonovy, jsem po půl roce jsem zjistil, že i já se mohu přihlásit a odpovědět na otázku, která byla položena na nedělní škole.

Další věcí, která rozhodla o tom, že jsem do této církve vstoupil, bylo, že po samotném křtu, kdy starší Dahlgreen pokřtil Věru Šaldovou, se oba šli převléci do suchého a my ostatní jsme zpívali písničku. Já jsem ale text neznal, takže jsem si ji jen pobrukoval a moc se mi líbila. Poté Jitka J. navrhla, že by kdokoli mohl vystoupit a říct své svědectví, co pro něj křest znamená. Střídali se tam členové a předposlední byla Kamilka Holá. Byla vyzvaná, tuším, Jiřinkou Smejkalovou. Kamilka měla svědectví a na závěr prohlásila, že teď vyzývá svého strýce (mne), abych řekl své svědectví, jak na mě tento křest zapůsobil. Měl jsem, jak když dostanete palicí do hlavy, v hlavě úplně černo. Už ani nevím, jak jsem vstal a dopotácel se na stupínek před židličky. Co jsem řekl, doteď nevím. Mirek mi ale řekl, že tak upřímné svědectví ho zaujalo a že byl strašně rád, že jsem řekl právě toto svědectví. A vlastně tím, že jsem byl vyzván říci svědectví, jsem měl tuhle ožahavou premiéru za sebou.

Byla to pro Vás velká změna?

Až tak velká změna to pro mě nebyla. Ale pozitivum pro mě bylo, že jsem byl vždy vítán, nikdy jsem nebyl odmítnut a když jsem kdykoli, kohokoli oslovil, udělal si na mě čas. Dokonce tehdy, kdy měl být někdo vyzván k modlitbě, jsem se o ni přihlásil. To poslední, co rozhodlo, že jsem v církvi zůstal, se událo v únoru, když měly mladé ženy setkání v Brně. Bylo to poprvé, co Kamilka chyběla, a tak jsem musel jet na shromáždění sám. Byl jsem nejistý, protože se probírala Bible. Bál jsem se, že Bible je strašně náročná, protože jí nerozumím. Že je náročnější než Kniha Mormonova. Když jsem přišel, bylo poslední místo u sestry Smejkalové, ale ona se na mě tak krásně usmála, že jsem si tam sedl. Řekla: „To jsem tak ráda, že jste přišel, pojďte si za mnou hačnout.“ Navíc měla jiný překlad Bible, něž já.  Byl psán modernějším jazykem, který jsem snáz chápal. A tak jsem se k ní občas kouknul, když jsem něčemu nerozuměl a potřeboval jsem něco vysvětlit.

Neměl jste třeba pochyby o tom, jestli se máte nechat pokřtít?

Ne, neměl! Misionáři mi dali knížečku o tom, jak se Joseph Smith setkal s Bohem. Ani jsem vlastně neměl potřebu ptát se, jestli je to pravda a skutečnost, protože jsem opravdu věděl, že to tak bylo. Protože taková spousta lidí tvrdila a taky zažila, že to tak bylo. Proto jsem vůbec takovou potřebu neměl a odložil jsem to. Měl jsem jiné věci, které zjišťuji do dneška. Čím více a usilovněji se člověk modlí k Bohu, tím vícekrát je Bohem vyslyšen a tím dříve a častěji dostane odpovědi. Dnes je to pro mě taková nezbytnost, že bych se bez Ducha Svatého neobešel. Už se mi to stalo dvakrát a nechci to znovu zažít. Poprvé, když jsem zaspal a snažil jsem se rychle dostat do práce, to jsem opravdu neměl čas na jídlo ani na modlitbu. Valila se na mě jedna nesnáz za druhou. Konečně, když byla svačina, jsem tu zameškanou modlitbu napravil. V tu ránu se všechno otočilo a já jsem si uvědomil, že modlitba je pro mě nezbytná. A že když se toho nebudu držet, budu ztracený.

Zažil jsem i další a další těžkosti. Zjišťuji, že ať byly jakkoli těžké, Bůh mě má rád a nedopustí, abych prošel těžšími zkouškami, než zvládnu. A proto vím, že mi pomůže a že jsem schopen je zvládnout. Ale čím je to častěji, jsou ty zkoušky zákeřnější a náročnější. Kolikrát to bylo s vypětím maximálních sil. Ze začátku to bylo vlastně opravdu na hraně, jestli se do chrámu dostanu. Bylo to, jak se říká, o fousy. Jednou jsem ten týden v chrámu zvládal těžko. Potom se mi pod látkou kufru ztratila inzulinová pera, která jsem nutně potřeboval, abych si píchal inzulin. Jel jsem domů autobusem a klepal jsem se jak ratlík, jak mi ten inzulín chyběl. Jako první, co jsem doma udělal, jsem si píchl inzulin. Ale poté jsem zjistil, že jsem ten inzulin s sebou vlastně měl, akorát mi zapadl pod látku v kufru. Opravdu, když jedu do chrámu, tak jen kvůli tomu, abych trávil co nejvíce času uvnitř. Snažím se nevynechat ani jeden obřad, kterého bych se mohl zúčastnit. To znamená ten, na který mi vyšel čas. Někdy to bylo i tak náročné, že jsem neměl čas ani na svačinu.

 

Tento rozhovor s bratrem Lvem zajistil Lubomír Boček. Děkujeme.

(Visited 27 times, 1 visits today)