Moje maminka je členkou Církve od 14ti let. S misionáři ji seznámila její starší sestra, která následně odjela do Anglie. Byla věrnou členkou, milovala učení s misionáři a obětovala spoustu času, aby každou neděli mohla být tam, kde být měla – na shromáždění. Za pár let se ale stala neaktivní.

Nikdy nám o tom, že je členkou Církve, moc neříkala. Osobně jsem věděla, že Bůh asi žije, a že se na nás dívá, ale to bylo všechno. Také byla jedna věc, které jsem se bála, a to, že po smrti nic nebude.

Jednou večer, když jsme byli na prázdniny u Šlézarových, nám pustili film o ukřižování Ježíše Krista. Vzpomínám si, jak jsme s bráškou začali plakat kvůli tomu, jak moc musel trpět. Od té chvíle jsme také chtěli získat poznání těchto pravd.

 

Stepanka s rodinou a misionáři

 

Všechno se změnilo v roce 2010, kdy jsme s maminkou a s mými sourozenci začali navštěvovat shromáždění. Dodnes si pamatuji ony nejkrásnější první dojmy, které jsem tenkrát měla. A poté, co jsme přijeli domů, jsme mamince sdělili: „Mami, my se tam cítíme tak krásně.“

O pár měsíců později, poté, co nás misionáři učili, jsem se se svým mladším bráškou dala pokřtít. Od té chvíle se můj život změnil. Nyní vím, že smrtí nic nekončí a díky Ježíši Kristu jsem našla nový život. A, ano, evangelium mi změnilo život.

Tento článek napsala Štěpánka Musialová.

(Visited 158 times, 1 visits today)