Jednu zkušenost žádná žena na světě nikdy nezkusí— jaké to je být otcem.

V dokumentu „Rodina prohlášení světu“ se dočítáme o roli otců. „Otcové jsou božsky určeni, aby v lásce a spravedlivosti předsedali svým rodinám, a jsou zodpovědní za to, že se postarají o životní potřeby a ochranu svých rodin.“ Možná, že ne všichni měli tu výsadu, že vyrůstali v harmonickém domově s milujícími rodiči, možná, že ne všichni otcové jsou ve své roli dokonalí. V písmech se však dočítáme o dokonalém Otci, který své děti miluje nade vše. „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (1.Janova 3:1-2) Nebeský Otec nás, své děti, miluje natolik, že byl ochoten dokonce poslat svého Jednorozeného Syna, aby naplnil dokonalý Plán štěstí. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16)

V Bibli se také dočítáme: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Exodus 20:12) V květnu slavíme Den matek, pokud se však chceme řídit tímto přikázáním a ctít oba rodiče, myslím si, že je spravedlivé, pokud si alespoň jednou za rok vzpomeneme i na své tatínky. Málokdo možná ví, že Den otců připadá v České republice právě na červen. Zajímavým faktem je, že například na Novém Zélandu se tento svátek slaví v září a slaví se velmi podobně, jako Den matek—například děti pro své tatínky vyrábějí malé dárečky.

Jaký dárek ale můžeme dát našemu Nebeskému Otci? Pamatuji si, že jsem nad podobnou otázkou přemýšlela, když jsem jednoho nedělního rána seděla v misionářském bytě a připravovala jsem se na shromáždění svátosti, které zrovna připadalo na Den otců. V hlavě se mi přehrávala moje poslední vzpomínka na mého pozemského tatínka, kterého jsem v té době naposledy viděla před téměř před tři čtvrtě rokem. Objala jsem ho a on mě poslal na moji 18 měsíční misii. A já jsem věděla, že až mi tato misie skončí, tak mě nadšeně bude vyhlížet na letišti, aby mě mohl znovu obejmout a přivítat mě doma. Představovala jsem si, že s naší „pozemskou“ misií to bylo podobně. Poté, co jsme si zvolili, že budeme následovat plán Ježíše Krista, který spočíval v tom, že na chvíli odejdeme z přítomnosti Nebeského Otce, abychom mohli obdržet tělo a projít zkouškami a získat nové zkušenosti, které nám pomůžou v tom, abychom se stali více jako On, nás Nebeský Otec v určený čas poslal na zemi. Představovala jsem si, že bylo také určitě těžké dát mu sbohem a že jsme slíbili, že se k Němu jednoho dne vrátíme.

Jeden z dárků, který můžeme Nebeskému Otci dát je, že se budeme řídit jeho přikázáními. Můžeme s ním také komunikovat skrze modlitby a vyjadřovat mu vděčnost. Avšak jeden z největších darů, který mu můžeme dát, je, že mu budeme přinášet srdce zlomené a ducha zkroušeného. Toto po nás žádá v písmech. „A budete mi přinášeti /jako oběť/ srdce zlomené a ducha zkroušeného. A kdo ke mně přijde se srdcem zlomeným… toho pokřtím ohněm a Duchem Svatým.“ (3. Nefi 9:19–20.) Nebeský Otec po nás žádá, abychom se pokořili a nechali se jím vést. Chce, abychom se k Němu vrátili. A chce nám v tom pomoci. Protože nejlepší dar pro něj jsme my sami. Jaká radost to bude, až zase budeme moci stát v Jeho přítomnosti a radovat se spolu s ním.

Všem tatínkům bych chtěla popřát všechno nejlepší ke Dni otců. Vím, že tato role je božsky inspirovaná a velmi důležitá. Kéž také všichni můžeme pamatovat na našeho Otce v nebi, nejen jednou za rok, ale kéž na něj pamatujeme dennodenně a pracujeme na tom, abychom mu jednoho dne mohli stát tváří v tvář a dát mu ten největší možný dar— a totiž sami sebe.

 

Tento článek napsala Dáška Dynková.

(Visited 37 times, 1 visits today)