Abraham Lincoln jednou řekl: „Za vše, co jsem, nebo doufám, že budu, vděčím své andělské matce.“ Tak jako Abraham Lincoln, i já vím, že budu navždy dlužný jedné skvělé ženě, kterou nazývám mámou.

Když se zamyslím nad tím, proč si v dobách temnoty volím naději, má mysl mě vždy neomylně zavede zpátky do dětství. Před tím, než má matka dosáhla 30 let, se navzdory svým nejodvážnějším snahám, stala svobodnou matkou se dvěma malými chlapci a malou dcerkou. Můj otec se rozhodl opustit rodinu a žít bezstarostný život a nechal za sebou mou mladou matku, bez peněz, bez auta a s hromádkou neustále rostoucích účtů, a aby sama čelila nezodpovězeným otázkám. Byla si jistá, že Bůh věděl, jak moc svého manžela milovala, i když se zdálo, že on si dlouho nevážil jí, jejich dětí ani manželství. Četla Bibli, modlila se s vírou a občas se přistihla, že se ptá Boha, proč ji trestá, když se tak moc snaží dělat to, co je správné.

Nedávno jsem se mamky zeptala, jak to zvládala, a hlavně, proč se rozhodla pro naději, i když se cítila naprosto opuštěná.  Moje mamka mi připomněla jeden obzvlášť těžký den, kdy byla v ukrutných bolestech poté, co jí prasklo slepé střevo. Neměla peníze, aby nakrmila své 3 malé děti a ocitla se v takové beznaději, že její malá postava mizela v temnotě, která, jak se domnívala, ji pohltí.

Když jednoho dne řídila z Las Vegas, v autě půjčeném od dobrého přítele, slyšela zřetelný hlas, který jí říkal: „Všechno bude v pořádku.“ V ten moment má matka věděla, že se od ní Bůh neodvrátil, ani od jejích tří dětí, ale že ji vyjmul z celoživotní temnoty. Věděla, že nebude jednoduché mít víru v budoucnost, ale že je to její jediné záchranné lano – a jak moc ono záchranné lano potřebovala! Od toho dne se zavázala, že bude pečovat o svůj vztah s Bohem, protože kdyby to nedělala, její vnitřní beznaděj by ji zničila, A ona musela zůstat silná nejen kvůli sobě, ale také kvůli svým dětem.

Pamatuji si, že jsem si již ve svém útlém věku velmi dobře uvědomovala, že má matka byla někým výjimečným. Viděla jsem ji den za dnem, jak dělá to nejlepší, co bylo v jejich silách, aby pro mě a mé bratry zajistila tu nejlepší budoucnost, kterou mohla. Vím, že nikdy plně neporozumím, jak hluboká byla její bolest. Ale tak, jako Bůh důvěřoval Jóbovi v Bibli, že vytrvá, stejně tak důvěřoval i jí. Věděl, že ona nejenže překoná těžkosti, ale že díky nim vyjde silnější než kdy před tím, protože měla naději a věřila, že všechno bude dobré.

Jsem vděčná za to, že mě má matka učila už v tak útlém věku, že vaše jediná šance je mít naději. Když se zdá, že kráčíme naprosto sami, když nechceme nic víc, než se stočit do klubíčka a nemuset čelit tíze světa, nebo když nás zradili ti, kteří nás měli milovat nejvíc, je zde někdo, kdo zná naše srdce a hluboce nás miluje. Zná naši bolest. Dokonale nás miluje a jakkoliv se to někdy může zdát těžké, vyzývá nás k tomu, abychom mu věřili. Volím si mít naději, nehledě na to, co mi život přinese, ne proto, že by to byla dobrá volba, ale proto, že je to to jediné, co si můžu zvolit.

 

Tento článek původně napsala Audrey Denison a byl publikován na stránkách faithcounts.com. Do češtiny ho přeložila Dáša Dynková

(Visited 42 times, 1 visits today)