Vždycky jsem toužila zapadnout. Už od prvního dne na základní škole, kdy jeden učitel za druhým komolil mé jméno, jsem si tajně přála, abych měla nějaké „normálnější“, které by nebylo tak těžké vyslovit. Na druhém stupni jsem si tajně přála, abychom měli více peněz a mamka si mohla dovolit kupovat nám značkové oblečení a boty, jaké nosily ostatní děti, a ne jenom ty nejlevnější věci (protože tenkrát jsem si myslela, že to je to, čím si získám přátele). A na střední, když všichni, které jsem vnímala jako oblíbené, vypadali jinak (nebyli tmaví jako já) a dělali věci (které mě v Církvi učili, že jsou špatné), nemohla jsem si pomoci, ale měla jsem pocit, že nikam nepatřím.

Touha někam patřit je skutečná a nevěřím, že se omezuje na základní školu, dospívání či dokonce menšinu. Ať už je to náš vzhled, názory, náboženství, rodinný stav, plat, sexuální orientace (a tento seznam by mohl pokračovat do nekonečna) – neustále se snažíme zapadnout do toho, co společnost označuje za normální a přijatelné. Věříme, že je možné zapadnout a pokud nezapadáme, jsme vyloučeni ze společnosti. Jsme vyvrhelové. Můžeme to vidět ve škole. Vidíme to u našich sousedů. A bohužel až příliš často si toho můžeme všimnout v církvi a na shromáždění.

Co vás jako první napadne, když vedle vás na shromáždění sedí člověk, který je celý potetovaný? Jak se chováte k těhotné, svobodné matce, která sedí v zadní řadě Pomocného sdružení? Jak mluvíte o rodině, jejíž milovaný člen nedávno oznámil, že je homosexuál?

Musíme se začít „milovati vespolek“ a zlepšit se v tom

Pozoruji lidi kolem mě. Moc nemluvím a jen zřídka se ozvu, zato si všímám lidí. Osobně jsem si v Církvi všimla výše popsané situace. A reakce nebyly vždy pozitivní. Popravdě, některé reakce byly tak kritizující a škodlivé, že někteří z těch, kteří seděli v zadních řadách, o kterých jsem mluvila (moji milovaní) už nejsou aktivními členy Církve. Neměli pocit, že do ní patří. Neměli pocit, že pro ně v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů bylo místo.

Jaká škoda. Musíme se začít „milovati vespolek“ a zlepšit se v tom.

Jako rodič si dělám starosti, jestli mé děti zapadnou, nebo jestli se jim lidé budou posmívat či vyhýbat kvůli tomu, jak vypadají, v co věří nebo jak jednají. Útěchu jsem proto našla v poselství od Staršího D. Todda Christoffersona ve videu „Is There a Place for Me?“ [„Je zde pro mě místo?“]

Líbí se mi, jak Starší Christofferson potvrdil, že každý pociťujeme potřebu někam patřit. Nevyloučil, že se kvůli lidem někdy cítíme nechtění a že nás nikdo nemá rád. Ale podělil se o lék, který může změnit to, jak naplňujeme svou touhu někam patřit. Řekl, že pokud se nacházíte v pozici, kdy pochybujete o své důležitosti a o tom, jestli je tam pro vás místo, pamatujte na toto:

„Ježíš Kristus za mě zemřel. Pro Něj jsem byl/a hoden/na Jeho krve. A miluje mě.“

To je ono. Na to musím pamatovat. Tomuto musím učit své děti – kým jsou a komu je hodno náležet. Na to musím pamatovat, když vidím někoho, kdo je jiný než já, a nevím, jak reagovat. Jsou hodni krve Ježíše Krista. I jsem hodna Jeho krve. Všichni jsme doslova Jeho, protože za nás zaplatil v Getsemanech a na kříži.

Jak Starší Christofferson v tomto videu připomíná, náš Spasitel v nás vkládá všechnu naději a díky němu se můžeme stát lepšími. Jeho moc nás může proměnit. Vybral si být naším doslovným Spasitelem. A záleží jen na nás, zda ho za svého Spasitele přijmeme a rozhodneme se mít místo v Jeho království, v Jeho Církvi a v Jeho milujícím objetí.

Milujte Boha celým svým tělem a celou svou duší. A milujte „bližního svého jako sebe samého“. To jsou dvě velká přikázání, která nám dal samotný Ježíš, když byl zde na zemi.

Pod pojmem „sebe samého“ si přestavuji milovat ho jako své děti, svého manžela, své rodiče a svou sestru. Oni jsou součástí mě samotné a udělala bych pro ně cokoli, protože je miluji. A tak musíme začít vnímat i své „bližní“ na tomto světě. Nikdo z nás není dokonalý. Žádná rodina neodpovídá dokonalému standardu. Každý z nás by za něco mohl být vyloučen ze společnosti. Takže se snažme alespoň trochu vcítit do druhých a mít s nimi soucit a jak Ježíš učil, nebuďme těmi, kdo „nejprve hodí kamenem“ (Jan 8:7). Naše nedokonalosti nám dávají příležitost obrátit se ke Spasiteli a být s Ním za jedno. To ony nám dávají příležitost stát se někým lepším a přináležet k něčemu a někomu, díky komu se vždy budeme cítit milovaní, drahocenní a chtění.

Ano, mým dětem se možná jednoho dne bude někdo vysmívat a vyhýbat kvůli tomu, jak vypadají, čemu věří nebo jak jednají. Ano, lidé v církvi možná mohou i nadále slyšet poznámky, které jim ubližují a způsobí, že se již nebudou chtít vrátit. Ale pokud budeme ve všech těchto případech pamatovat na to, ke komu patříme a že nás Ježíš považuje za hodné Jeho krve, věřím, že nám dá sílu uniknout nespravedlivým soudům a pocítit Jeho milující objetí.

Touha někam patřit je skutečná – každý ji máme. A pokud se všichni trochu zlepšíme v tom, abychom „milovali jeden druhého“, budeme si navzájem připomínat, že v Církvi Boží a v Jeho nekonečné lásce je pro vás vždy místo.

 

Tento článek napsala Irinna Danielson a původně byl zveřejněn na stránkách lds.org/blog. Do češtiny ho přeložila Bety Vargová.

(Visited 53 times, 1 visits today)